Režie: Jan Mikulášek
Dramatizace: Dora Viceníková a Jan Mikulášek
Dramaturgie: Dora Viceníková
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Hudba - výběr: Jan Mikulášek
Hrají: Dita Kaplanová, Zuzana Ščerbová, Marie Jansová, Ondřej Mikulášek, Václav Vašák, Jiří Vyorálek, Jan Hájek, Jiří Kniha
Česká premiéra 9. června 2011
Délka představení: 120 minut s přestávkou
Europeana - Evropské dějiny dvacátého století líčené s nadhledem, humorem i sžíravou ironií. V původní dramatizaci uvádíme tento strhující komentář k uplynulému století, ve kterém sehrála důležitou roli válka, vynález podprsenky i perforovaného toaletního papíru. Banality i klíčové okamžiky zde dostávají stejný prostor a výsledkem je nový pohled na naši minulost. Skrze humor, ironii, mystifikaci i přesná fakta vyvstává bizarní svědectví o světě dvacátého století. Kniha Patrika Ouředníka zvítězila v anketě Lidových novin o nejzajímavější knihu roku 2001, byla nominována na cenu Magnesia Litera 2001 za beletrii a přeložena do více než dvou desítek jazyků.
Vlastimil Hárl o Europeaně napsal: „Ouředníkův text, pohybující se na pomezí beletrie a esejistiky, je provokativním pokusem, jak v jednolitém, avšak výrazně heterogenním tvaru propojit prvky moderny a postmoderny. Jinými slovy ztvárnit prožitek světa bez Boha v asambláži fiktivních epizod, dokumentárních prvků, historických dat, úvah a parafrází. Anebo ještě jinak a zjednodušeně řečeno, vyjádřit ústřední téma moderny postmodernistickými prostředky - a máme tu dvacáté století jako na dlani.“
Europeana byla nominována na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Inscenace roku 2011.
Herci a herečky představují prazvláštní rtuťovitou hmotu, která se buďto rozstříkne na anonymní individuality, anebo se vzápětí shlukne do jediné masy těl, která zuřivě křepčí či masturbuje. Charakterizovat jednotlivé výkony by bylo zavádějící, jejich fascinující síla spočívá právě v oné společné proměnlivosti. A také v až jakési senzibilnosti, s níž se s režisérem spolupodílejí na emotivně gradovaných obrazech. Pro mě osobně znamenalo donekonečna se opakující padání a hroucení se těl na podlahu možná nejsugestivnější metaforu beznadějného šílenství a zmaru, jemuž lidstvo dobrovolně – a ne pouze v době válek – propadalo. Smysl dvacátého století nesloží dohromady nikdo, ale brněnská inscenace alespoň naznačila bezvýchodnost našich pokusů si porozumět.
Richard Erml, Divadelní noviny
Na začátku Mikulášek princip pásma transponuje do zvukové roviny: v koláži, kterou vytvářejí přímo herci, je slyšet bouchání pražců pod transporty, exploze bomb, popěvky vojáků, kteří odjíždějí na frontu, v náznacích zazní Marseillaisa i Škoda lásky. S hudbou Mikuláškova inscenace výrazně pracuje i nadále, zvukovou partituru ovšem postupně doplňuje partitura fyzická: náznaky masturbace a kopulování, křeče, křepčení, chvaty a záchvaty, věšení se. V nejsilnějších momentech inscenace se obě partitury spojují: tak je to v případě provařeného motivu z Ódy na radost, který je "vyzpíván" zoufalým vzlykotem herců válejících se po podlaze. Jiný rys 20. století vystihují momenty, kdy herci prostě skáčou, jak jim pískají, politicky bezstarostný rys pak třeba popový popěvek Beatles. A v jedné z nejzábavnějších scén dojde i na svérázný příspěvek k nedávným sedmdesátinám Boba Dylana: jeho buřičskou píseň Masters of War, bojovný manifest pacifismu 60. let, tu zpívá jakýsi socialistický bard v brýlích s tlustými obroučkami.
Jan Němec, Respekt
Režisér Jan Mikulášek už několik sezon odevzdává jednu pozoruhodnou inscenaci za druhou. Zejména jeho práce v brněnské Redutě oprávněně budí pozornost diváků a odborné veřejnosti. Poslední inscenační počin Europeana je dílem velké režijní imaginace, která se spolu s herci úspěšně poprala s tragikomickým tématem 20. století.
„Osobnost měsíce“, Divadelní noviny
Jan Mikulášek (*1978) - Pochází z rodiny s bohatými uměleckými kořeny. Působil jako umělecký šéf brněnského divadla pro děti Polárka a ostravského Divadla Petra Bezruče. Dnes je režisérem na volné noze – pravidelně spolupracuje s Divadlem Reduta, Divadlem Husa na provázku, s Divadlem Petra Bezruče a s Divadlem v Dlouhé. Mikuláškova režie je výrazně ovlivněna filmovými postupy – kromě toho, že ve výčtu Mikuláškových režií nalezneme řadu filmových přepisů, prvky filmové řeči jsou přítomné i na scéně. Pracuje se střihem, s detailem, s hudebním kontrapunktem i s paralelním odvíjením dějů. Druhou výraznou inspirací je výtvarné umění, ze kterého „přebírá“ důraz na mizanscénu a svícení. Jan Mikulášek je také poučený v žánrech, inklinuje ke groteskní stylizaci, pro kterou nachází prostor i ve velkých dramatech. Hledat všeprostupující téma v jeho režiích je svízelné, neboť volba titulů zahrnuje jak klasická dramata (Macbeth, Hamlet, Heda Gablerová, Krvavá svatba, Tři sestry), tak i populární kusy (Zběsilost v srdci, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Fantom z Morrisvillu). Nicméně pesimistický, bezvýchodný obraz světa je Mikuláškovi vlastní, z jeho inscenací přes živý rumraj i nadsázku prosakuje melancholie a ztráta iluzí.
Divadlo Reduta – Progresivní scéna Národního divadla Brno je nejstarší divadelní budovou ve střední Evropě, ve které se spojuje tradice s moderním divadlem, historie s dneškem. Repertoár tvoří především české premiéry z oblasti činohry, opery a baletu a ke spolupráci jsou zváni progresivní režiséři. V čele Divadla Reduta stojí od roku 2005 umělecký šéf Petr Štědroň a dramaturgyně Dora Viceníková. Dramaturgie se výrazně opírá o autorskou tvorbu, dramatizace, původně nedivadelní texty (Korespondence V + W, Ouředníkova Europeana, Rochého román Jules a Jim, Grahamův román Marnie aj.) a současné drama. Na podzim se v Divadle Reduta koná pravidelný festival Redfest, který uvádí domácí i zahraniční komorní činoherní produkce. Pravidelnou součástí činnosti Divadla Reduta jsou výstavy, koncerty, přednášky aj. Divadlo Reduta bylo nominováno na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Divadlo roku 2011.
