ŠEPOTY A VÝKŘIKY

Divadelní adaptace: Andrei Şerban, Daniela Dima
Režie: Andrei Şerban
Výprava: Carmencita Brojboiu
Dramaturg: Kinga Kovács
Světelná režie: Sándor Maier, Andrei Şerban
Asistent režie: István Albu
Zvuková režie: Zsolt Kerekes, Rezsö Nagy

Osoby a obsazení:
Bergman: Zsolt Bogdán
Agnes: Anikó Pethö
Karin: Emöke Kató
Maria: Imola Kézdi
Anna: Csilla Varga
Bergmanova asistentka: Csilla Albert
Inspicientka: Yvonne Nagy

Premiéra 24. ledna 2010

Délka představení: 120 minut bez přestávky

Nepřístupné divákům do 18 let

Šepoty a výkřiky - Neutěšený, meditativní obraz lidské samoty tváří v tvář smrti. Krutý, ale zároveň katarzní příběh odhaluje složitou krajinu lidského utrpení, žalu a soucitu. Šepoty a výkřiky bývají často srovnávány s Bergmanovými staršími snímky Mlčení a Persona, nicméně tentokrát šel Bergman ještě mnohem dále, kdy ústřední psychologický motiv vystavěl hned na čtveřici navzájem takřka protikladných povah tří sester Agnes, Karin, Marie a Agnesiny služky Anny. V rozhovorech Ingmar Bergman uvedl, že v tomto filmu chtěl zachytit čtyři stránky své panovačné matky, kterou velmi miloval. Prostřednictvím filmu se o ní snažil něco dozvědět. Aniž by se jednalo o portrét či životopis, nalezl Bergman způsob, jak svou matku poznat: čtyři stránky její osobnosti zobrazují čtyři ženy.

Inscenace získala ceny Svazu rumunských divadelníků v kategorii nejlepší herec (Zsolt Bogdán), nejlepší režisér a nejlepší inscenace roku 2010.

Ženská duše je zachycena s nejjemnějšími nuancemi, od krutosti, sobectví a děsivé marnivosti až ke zlomenosti a skutečným slzám – jako bychom ji sledovali v přízračně realistickém zrcadle, které odráží všechny viditelné i neviditelné vrásky. (...) Šepoty a výkřiky, hledání Boha, kontrastuje s tichem, skrytým za absolutní kontrolou nad tímto „natáčením" divadla a filmu na divadle, které je děsivě krutým rentgenovým snímkem života. Režisér zde vlastně měří svou vlastní osamělost.
Simona Chitan, Evenimentul zilei

Pokoje jsou vymalovány červeně a ženy jsou oblečeny v bílé, černé a fialové. Jsou nemocné, nemocné na duchu i na těle (i když je to tělo dokonalé, nemocí je jeho dokonalost). Dalo by se říct, že jsou to Čechovovy Tři sestry, přefiltrované Strindbergem a Wedekindem. Ženy s peklem ve svém nitru.
Ruxandra Cesereanu, mesmeeacuttita.wordpress.com

Dramaturgie představení podtrhuje mnohost vyprávěcích linií a témat, hledání logické struktury, která by tomuto „natáčení" umožnila přeměnit umění v život. Je to skvělý nápad. Sám projekt je vzrušující a jeho realizace – v možná nejlepším divadle v Rumunsku a v režii legendárního režiséra – má od začátku vše čeho si žádá skutečná umělecká událost.
Iulia Popovici, Observator cultural

Şerbanovu inscenaci musíte vidět. Jsou v ní totiž herečky, které vám berou dech, opakovaně a simultánně, každých pět minut. (...) Všechny čtyři představují a rozvíjejí filmové postavy v celé jejich složitosti, střídají mlčení, strach, hrůzu a výbuchy emocí v sotva postřehnutelných přechodech, v rychlém sledu, jako neustálý vír duševních stavů.
Miruna Runcan, www.liternet.ro

Andrei Şerban (*1943) - Mezi přední rumunské režiséry se zařadil již svými ranými inscenacemi: anonymní tragédií Ardena z Fevershamu, Julia Caesara W. Shakespeara, Dobrého člověka ze Sečuanu B. Brechta a Iona / Jonáše M. Soresca. Šel cestou radikálního krácení textu s důrazem na emocionální stavy a konflikty. Od roku 1969 působí pravidelně v zahraničí – spolupracoval se souborem La MaMa, režíroval v Lincoln Centre, v Yale Repertory Theatre, v newyorském Public Theatre. Největší úspěch přinesla Şerbanovi Antická trilogie (Medea, 1972; Elektra, 1973; Trojanky, 1974), kterou se pokusil oslovit divákovu „emocionální inteligenci" bez použití sémantické jazykové vrstvy. Od roku 1980 se věnuje také operní režii. Počátkem 90. let se Şerban vrátil do Rumunska jako ředitel Rumunského národního divadla (1990-93), po roce 1993 spolupracuje s předními rumunskými scénami. Od roku 1992 působí také jako pedagog na Columbia University v New Yorku. Hostoval na řadě evropských scén, působil v Paříži, Ženevě, Vídni, ve Velšské národní opeře, v Covent Garden, Théâtre de la Ville, v Helsinkách, v bukurešťském Městském divadle, v Comédie Française aj. Spolupracoval i s Shiki Company v Tokiu.

Maďarské divadlo v Kluži – Divadlo bylo založeno v roce 1792 jako první profesionální maďarská divadelní společnost. Dnes funguje jako repertoárové divadlo, stoprocentně dotované rumunským ministerstvem kultury a náboženských záležitostí. Rozhodující období v historii divadla formovali mezinárodně proslulí režiséři, považovaní za klíčové osobnosti maďarského a evropského divadla - Gyula E. Kovács, Jenő Janovics a György Harag. V roce 1990 byl generálním i uměleckým ředitelem divadla jmenován Gábor Tompa, odchovanec rumunské režijní školy. Pod jeho vedením divadlo pokračovalo v novátorské tradici, vycházející z repertoáru, který zahrnoval jak klasická díla, tak současné hry. Multigenerační soubor pracoval s mezinárodně proslulými režiséry, jako jsou Andrei Şerban, Vlad Mugur, Silviu Purcărete, Elie Malka, Mihai Măniuiţiu, Patrick Le Mauff, Victor Ioan Frunză, Dragoş Galgoţiu, David Zinder a David Grant.

Inscenace Maďarského divadla v Kluži si v uplynulých 18 letech získaly významnou pověst v domácím i mezinárodním měřítku. Plešatá zpěvačka v režii Gábora Tompy získala na turné v Anglii cenu za nejlepší zahraniční představení roku 1993; v roce 2007 vyhlásila Unie rumunských divadel nejlepší inscenací roku Strýčka Váňu v režii Andreie Şerbana a v roce 2009 Tři sestry Gábora Tompy. Divadlo se představilo na zájezdech do Velké Británie, Itálie, Španělska, Francie, Portugalska, Finska, Polska, Srbska, Slovinska, Slovenska, Moldávie, Maďarska, Kolumbie – a Česka (MF Divadlo v Plzni 2009). Od dubna 2008 je Maďarské divadlo v Kluži členem Unie evropských divadel.