PARCHANTI / OTMOROZKI

Režie: Kirill Serebrennikov

Hrají:
Filipp Avdějev, Jevgenija Afonskaja, Artur Besčastnyj, Anton Vasiljev, Taťána Vladimirova, Alexandr Gorčilin, Jana Irtěněva, Dmitrij Komov, Nikita Kukuškin, Fjodor Lavrov, Jurij Lobikov, Svetlana Mamreševa, Anatolij Kot, Marija Pojezžajeva, Alexandra Revenko, Harald Rosenstrøm, Ilja Romaško, Jekatěrina Steblina, Ivan Fominov, Artem Ševčenko, Roman Šmakov.

Parchanti (Otmorozki) - Hra Parchanti (Otmorozki), kterou společně napsali Kirill Serebrennikov a Zachar Prilepin na motivy Prilepinova díla (včetně kontroverzního románu Saňka), líčí obdivuhodně plasticky a nekompromisně mládež narozenou na konci 80. let — jsou to ti, kteří vycházejí do ulic a celou silou nelítostného mládí volají po svobodě, pravdě a konec konců i po vlasti. Právě oni jsou označování jako „otmorozki" - parchanti. V roce 2012 inscenace získala ruského divadelního Oskara – cenu Zlatá maska za nejlepší inscenaci malých forem.

Prilepinův román si ve Serebrennikově interpretaci uchovává svou zlostnou protestní intonaci. Nejedná se o epos, ale o skutečný dobový dokument. Nikoli náhodou byly do látky scénického textu včleněny reálné rozhovory, které herci odposlechli v prostředí mladých buřičů a v davu bezúčelně se poflakujících šosáků. Serebrennikov vzpouru neromantizuje, pouze se pokouší pochopit, odkud pramení. Zaznamenává okamžik, kdy hlavní hrdina románu (i inscenace) najednou zřetelně pochopí, že „je nutné klást odpor".
Marina Davydova, Izvestija

Divadelní představení je vědomě oproštěno od občanského patosu – je provokativně antispolečenské, antietické, pobuřuje nestandartní lexikou a řinčením pouličních zátarasů, které nic a nikoho nezastavují, ale naopak se zdá, že ruší všechny existující zákazy – a to jak fyzické, tak morální. K lecčemu přivyklí evropští diváci při premiéře divadelní hry Parchanti (Otmorozki) v Berlíně nepohnutě a konsternovaně sledovali představení, doslova jako ve stavu omráčení. „To přece není možné," zašeptal kdosi anglicky.
New Times

Kirill Serebrennikov (1969) - Absolvoval Fakultu fyziky na Státní univerzitě v Rostovu na Donu (1992).

Divadelní proslulost mu vynesla režie inscenací: Plastelína V. Sigareva (v Dramatickém a režijním centru A. Kazanceva a M. Roščina), Polaroidy Marka Ravenhilla (v Divadle A.S. Puškina), Terorismus a V roli oběti bratří Presňakových, Měšťáci podle M. Gorkého, Panstvo Golovlevových M. Saltykova-Ščedrina, Ostrovského Les, M. McDonaghův Pan Polštář, Kiže na motivy povídky J. Tyňanova, Třígrošová opera B. Brechta (Moskevské umělecké divadlo A. P. Čechova), Sladké ptáče mládí T. Williamse, Nahá pionýrka podle předlohy M. Konovalova, „Antonius a Kleopatra. Verze" na motivy W. Shakespeara (divadlo Sovremennik), Lermontovův Démon (Divadelní spolek 814), Gogolovy Mrtvé duše (Národní divadlo Lotyšska), Téměř nula podle románové předlohy N. Dubovického (divadlo Olega Tabakova), Parchanti (Otmorozki) na motivy díla Z. Prilepina (divadlo Sedmé studio a  akademické studio MCHAT).

Kirill Serebrennikov spolupracoval i na řadě hudebních projektů: Johanka z Arku na hranici Arthura Honeggera (Ruský národní filharmonický orchestr, dirigent V. Spivakov), Verdiho Falstaff (Mariinské divadlo, dirigent V. Gergijev), Stravinského Persefona (Ruský národní filharmonický orchestr, dirigent J. Marin), Mysterium C. Orffa (orchestr řídí T. Kurentzis), scénická kantáta Bohyně ze stroje A. Mustukise. Je také ideovým otcem a režisérem mezinárodního dobročinného projektu Requiem A. Sjumaka (Ruský národní orchestr, dirigent T. Kurentzis, Moskevské umělecké divadlo A. P. Čechova). Režíroval filmy Rostov-papa, Deník zabijáka, Postelové scény, V roli oběti, Den sv. Jiří, Zkrat a Polibek krevety.

Kirill Serebrennikov je nositelem ceny Triumf pro mladé umělce, divadelních cen Racek, Křišťálový Turandot, ceny Stanislavského a řady filmových cen: hlavní cena na filmovém festivalu Kinotavr, Grand Prix na mezinárodním filmovém festivalu v Římě, velká cena na FF ve Varšavě, oceněn byl také na FF v Locarnu.

Od roku 2006 je Serebrennikov jedním z uměleckých vedoucích mezinárodního festivalu Těrritorija. Od r. 2008 vede herecký a režisérský kurz v rámci akademického studia MCHAT. Od r. 2011 je uměleckým šéfem souboru Seďmaja studija a zakladatelem projektu Platforma.

MCHAT – Divadlo bylo založeno v Moskvě roku 1898 hercem, režisérem, pedagogem K. S. Stanislavským a režisérem V. I. Němirovičem-Dančenkem (do roku 1920 jako MCHT, Moskevské umělecké divadlo, od roku 1920 název MCHAT, Moskevské umělecké akademické divadlo). Novátorská scéna prvořadého významu se hlásila k psychologickému realismu, její umělecký program se opíral především o dramatiku A. P. Čechova a Maxima Gorkého, ale i  L. N. Tolstého a A. N. Ostrovského. V divadle hrála řada vynikajících herců (I. M. Moskvin, V. I. Kačalov, M. A. Čechov), jejichž psychologické herectví vycházelo z herecké metody K. S. Stanislavského.

V letech 1905 - 1906 podnikl soubor MCHAT významné turné po Evropě, kde navázal kontakty s předními osobnostmi evropského divadla (Reinhard, Craig) a svým uměním ovlivnil mnohé evropské divadelníky (u nás mj. Jaroslava Kvapila).

MCHAT získal pověst výjimečné divadelní scény a jeho činnost i vliv rostly. Začátkem 20. let vznikla při MCHAT postupně čtyři studia (významné bylo zejména První studio V. Mejercholda a Třetí studio J. B. Vachtangova), zaměřená na experimentální tvorbu.

V letech 1922 – 1924 se MCHAT vydal na další velké turné po Evropě a USA, a jeho styl znatelně ovlivnil americké divadlo.

Po 2. světové válce umělecký vývoj divadla stagnoval. V roce 1971 se stal uměleckým šéfem Oleg Jefremov, pod jehož vedením soubor začal hledat nový umělecký program, navazující na tradici MCHAT Jefremov rozvíjel odkaz zakladatelů iniciováním a inscenováním nové ruské dramatiky a přizval ke spolupráci přední ruské i světové režiséry. Od roku 2000 působí ve funkci uměleckého šéfa MCHAT Oleg Tabakov, od roku 2004 je jeho ředitelem.