KALIBŮV ZLOČIN

Režie: Jan Antonín Pitínský
Dramatizace: Bedřich Vrbský
Úprava dramatizace: s použitím motivů Huberta Krejčího Iva Šulajová, Jan Antonín Pitínský
Dramaturgie: Iva Šulajová
Scéna: Jana Hauskrechtová
Kostýmy: Eva Jiřikovská
Hudba, texty písní, hudební nastudování: Tomáš Jeřábek
Pohybová spolupráce: Petr Liška

Česká premiéra 4. února 2012

Délka představení 160 minut s přestávkou

Osoby a obsazení:
Kaliba: Pavel Majkus 
Vojtěch Kaliba, jeho syn: Tomáš Šulaj
Nána Nedomlelová: Monika Horká
Manka Smržová: Andrea Nakládalová
Smrž: Kamil Pulec
Boučková, vejměnice: Irena Vacková
Karla: Jitka Josková
Marie Konopáčová: Klára Vojtková
Konopáč: Petr Čagánek
Bouček: Vladimír Doskočil
Kukelka: Pavel Hromádka
Rachota: Jiří Hejcman
Vězeň Karban aj.: Zdeněk Trčálek
Dozorce aj.: Jan Horák

Kalibův zločin - Silný příběh charakterního muže, jehož nerovný a ze strany o mnoho let mladší nevěsty i vypočítav sňatek a následné intriky tchýně, postupně dovedou až k tragickému činu, je napínavým rodinným dramatem. V Raisově románu upoutá vedle dramatického děje, soustředěného kolem tragického lidského osudu, mistrovství povahokresby i mnohostranného využití přímé řeči. Dialogický jazyk překvapuje břitkostí a neomšelostí. Scénická úprava Kalibova zločinu, kterou Slovácké divadlo uvádí v české premiéře, vychází z dramatizace Bedřicha Vrbského, který román přepsal pro scénu už v roce 1935 (jeho úprava se však nikdy nehrála na profesionální scéně). S použitím některých motivů Huberta Krejčího ji zpracovali Iva Šulajová a Jan Antonín Pitínský.

Pitínského inscenace dynamizuje příběh pohybovou, gestickou i hlasovou stylizací (obdobně jako u Lišky Bystroušky jsou tu patrné vlivy asijského divadla)… Někdy se projeví i Pitínského záliba v prezentaci krásy s obtížněji dešifrovatelnou interpretací (vysoké zasněžené hory, promítnuté na zadní stěnu; snad touha po čistotě v jinak „špinavé“ záležitosti?). Inscenace má ovšem parametry účinně komponovaného celku, herci podávají - možná až překvapivě při plnění stylizovaného zadání - velmi přesvědčivé výkony. Platí to především o ústřední trojici.
Jan Kerbr, Divadelní noviny

Ruku v ruce s hudbou při přenesení příběhu mládence Kaliby, deptaného až k sebezáhubě nevěstou a tchýní, z Podkrkonoší na Slovácko, jdou kostýmy Evy Jiřikovské a scéna Jany Hauskrechtové.
První inspiroval lidový kroj k barevným tvarovým fantaziím překonávajícím i významové hyperboly Simony Rybákové z Pražské pětky, druhá v kontrastu k nim zvolila strohost venkovských interiérů oživovaných hrubě opracovaným dřevem nábytku, a zateplených peřinami a zelení v květináčích s barevnými tečkami květů. To všechno vytáhl režisér do říše osudové beznaděje a zlého snu, jemuž patří i magie do nebes se pnoucí alpské krajiny se štítem, v nějž se proměňují oblé vrchy Novopacka či Luhačovického Zálesí. Člověk pod nimi je drcený násilím, zlobou. I když se vzpírá, svévolí nejbližších je manipulován k erupci, k zoufalému činu.
Jiří P. Kříž, Právo

Režisér využil muzikálnosti hradišťského hereckého souboru; příběh protkal působivým a suverénně interpretovaným vícehlasem, který podbarvuje Raisovo syrové podání baladickým podtónem. Scénická hudba Tomáše Jeřábka umně kombinuje folklorní motivy s moderním projevem a posiluje mnohé scénické výjevy.
Petra Ježková, Czech Theatre

Práce ve sborových scénách až po detaily v sólových výstupech je skutečně fascinující. V případě inscenace Kalibův zločin je třeba vyzdvihnout vynikající režijní práci ve všech plánech.
Josef Meszáros, www.scena.cz

Jan Antonín Pitínský (*1955) - Básník, prozaik, dramatik, překladatel a divadelní režisér. Po absolvování gymnázia ve Zlíně a Střední knihovnické školy v Brně vystřídal řadu zaměstnání; pracoval jako pomocný dělník, vychovatel, malíř pokojů, malotraktorista, antikvář, závozník, nakonec jako knihovník ve Státní vědecké knihovně v Brně. Zakládal divadlo Tak-tak (1978), byl archivářem a inspicientem v Divadle na provázku (1978-1981), stál u zrodu Ochotnického kroužku (1985), kde působil jako autor a režisér (např. vlastní a Osolsoběho dramatizace Kafkovy Ameriky); po jeho sloučení s HaDivadlem a vzniku Kabinetu múz zde působil jako režisér (1990-1992). Spoluzaložil brněnské kulturní centrum Skleněná louka (1993) a podílel se na uměleckém vedení Divadla Na zábradlí (2001-2002).

Od roku 1990 se věnuje výhradně divadelní režii, spolupracuje s různými scénami po celé České republice i na Slovensku a dosud vytvořil přibližně 90 inscenací. Patří k předním režisérům českého divadla, což dokládá řada prestižních ocenění: cena Alfréda Radoka (Sestra Úzkost, Dejvické divadlo, 1995; Jób, HaDivadlo, 1996; Dido a Aeneas, Divadlo J. K. Tyla, 1998; Divadelník, Divadlo Na zábradlí, 1999), cena Českého literárního fondu (Touha stát se indiánem, Studio Marta, 1991; Její pastorkyňa, Městské divadlo Zlín, 1995), cena Sazky a Divadelních novin (Nora, Divadlo v 7 a půl, 2003; Liška Bystrouška, Slovácké divadlo, 2004) a slovenská cena Dosky (Ignorant a šílenec, Slovenské národní divadlo, 2006). V roce 2007 obdržel cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla.

Se Slováckým divadlem spolupracoval poprvé v roce 2000 nastudováním inscenace Gazdina roba Gabriely Preissové a dále následovaly adaptace klasiky - Bratři Karamazovi, Liška Bystrouška, Divá Bára, Cikáni.

Z jeho psané autorské tvorby dosud knižně vyšlo: baletní libreto Pády, „román“ Wolker a Bezruč, dramata Matka, Buldočina a Ananas, Park, Pokojíček, básnická sbírka Lulku tatíčkovi. V roce 2010 vydalo nakladatelství Větrné mlýny soubor všech jeho autorských textů pod názvem Všecko napsané. Ze slovenštiny převedl román Rudolfa Slobody Láska a hru Armagedon na Grbu, ve vlastní samizdatové edici Žeň graefenbergská publikoval překlady polských aj. básníků, kupř. A. Bursy, T. Šalamuna, C. Norwida, E. Stachury, R. Wojaczka.

Slovácké divadlo - Uherské Hradiště je mimo jiné nejmenším městem s tzv. kamenným divadlem ve střední Evropě. Divadlo, založené v roce 1945, se těší nebývalé divácké oblibě. Na přibližně 26 000 obyvatel města připadá více než 8 000 současných předplatitelů, přičemž zájem o abonmá stoupá dál. Ročně navštíví divadlo 95 000 diváků. Dramaturgie divadla se pravidelně snaží uvádět na scénu novinky v podobě původních domácích i zahraničních her, nových překladů klasických her a adaptací prozaických textů. Ředitelem a uměleckým šéfem divadla je od roku 1990 Igor Stránský a je tak nejdéle sloužícím divadelním ředitelem v České republice. Stoupající oblibu divadla i věhlas v celorepublikovém měřítku v posledních letech odstartovala nejen snaha o žánrově vyvážený repertoár, pravidelné hostování významných režisérských, scénografických i hudebních uměleckých osobností, ale také vyrovnaný a tvořivě sehraný herecký ansámbl.