Inscenace Sound of Silence byla inspirována „koncertem Simona a Garfunkela v roce 1968 v Rize, který se nikdy nekonal“. Podle inscenátorů je to představení „o mládí našich rodičů, o čase, kdy jsme byli počati“. Sound od Silence je volné pokračování Dlouhého života, inscenace Alvise Hermanise (hostovala v Plzni před několika lety), která vyprávěla o každodenním životě několika starých a osamělých lidí, žijících ve společném bytě. Sound of Silence se odehrává ve stejném prostoru, ale o čtyřicet let dříve, kdy hrdinové Dlouhého života byly ještě mladí. S nostalgickým humorem Hermanis zachytil v Sound of Silence pocity, ideály a touhy lidí Východní Evropy šedesátých let.
Režie: Alvis Hermanis
Hudba: Simon and Garfunkel
Scéna a kostýmy: Monika Pormale
Hrají: Guna ZariHa, Sandra Zvigule, Inga AlsiHa, Liena Šmukste, Iveta Pole, Regina Razuma, Kristine Kruze or Jana Čivžele, Gatis Gaga, Kaspars ZnotiHš, Edgars Samitis, Ivars Krasts, Varis PiHeis, Ăirts KrumiHš, Andris Keišs
V inscenaci byly použity úryvky z filmu Autoportrét, který v roce 1972 natočil v Rize Andris Grinbergs. / Fragments from film SELF-PORTRAIT, shooted in Riga, 1972 by Andris Grinbergs.
Premiéra 9. listopadu 2007 v Berlíně a 22. listopadu 2007 v Rize
Délka představení: 3 h. 20 min. s přestávkou
Představení je součástí projektu "Budoucnost evropského činoherního divadla – tradice nebo experiment ve visegrádském prostoru".
Ceny:
Nejlepší inscenace sezony 2007 / 08 (na každoroční přehlídce lotyšského divadla)
Grand PRIX, Mezinárodní divadelní festival KONTAKT, Polsko 2008
Cena tisku, udělená novináři na Mezinárodním divadelním festivalu KONTAKT, Polsko 2008
“Představení o mládí našich rodičů, o době, kdy nás čekali, kdy jsme byli počati, kdy jsme byli ještě v bříškách našich maminek.“ Alvis Hermanis
The Sounds of Silence – Inscenace je volným pokračováním Dlouhého života, který před pár lety na festivalu Divadlo v Plzni hostoval. Její děj se odehrává v tomtéž rozděleném bytě, ale o čtyřicet let dříve, v době, kdy byly postavy Dlouhého života ještě mladé. Sound of Silence je o uplynulém mládí, o ztracené nevinnosti. A také o výjimečné době na konci šedesátých let, kdy lidi stále ještě spojovala iluze o dosažení společného štěstí. Duch, ideály i hudební hity „golden sixties“ pronikaly do východní zóny jen zprostředkovaně a neoficiálně, bylo mnoho koncertů hvězd, které se konaly jen v představách, o to větší naděje ale byly s touto dobou spojeny. Písně amerického dua Paula Simona a Arta Garfunkela z let 1964 až 1970 jsou pro atmosféru inscenace určující. Alvis Hermanis si je vybral záměrně, i když dnes nejsou považováni za hudební špičky zmíněné doby, aby jejich prostřednictvím zdůraznil naivní, něžnou a pozitivní stránku této epochy, která měla, zdá se, ve srovnání s počátkem 21. století, mnohem vice pozitivní tvůrčí energie.
V prázdném pokoji s pěti dveřmi, ale beze stěn, který má vytvářet prostor pro vzpomínky a imaginaci, rekonstruuje čtrnáct herců v metaforickém jazyce divadla, bez textu, utopický mýtus zlatého věku lidské komunity, vycházející z modelu kultury hippies 60. let. Ačkoli scénografka a kostýmní výtvarnice Monika Pormale s obdivuhodnou přesností zachytila reálie 60. let (minisukně, tupírované účesy, krimplen, kalhoty do zvonu), není tato inscenace dokumentem; je to spíš sen o ztraceném ráji, který obzvlášť funguje v našem věku ironie, odcizení a osamělosti. Inscenace je sen, a to jak ve smyslu obsahovém, tak kompozičním – režisér spojil improvizační cvičení, která jsou kolektivním výtvorem herců, do surrealistické skladby, kde předměty (sklenice, knihy, mléko) i postavy procházejí neustálými proměnami, které mění jejich význam, a kde jedna scéna plynule přechází do druhé. Herci hrají ve stylu “naivního realismu” či scénického primitivismu; inscenaci charakterizuje dojemný poetismus a jemný humor, který v nás probouzí vzpomínky na události vlastního soukromého života stejně jako na různé umělecké zážitky a který nás nutí zamyslet se nad magickou silou, jež tvoří hudbu (lásku) a nutí svět, aby souzněl.
Silvija Radzobe, Diena
Režisérovi, těm, kdo vytvořili prostor jeho imaginace, i těm, kdo ho obývají, se podařilo ve skromném rozděleném bytě 60. let evokovat oázu lidskosti, v níž koncentrace bratrské/sesterské lásky a naivity vzbuzuje i ve mně jako divákovi neodolatelný “pocit kolektivního štěstí”. Konfrontovat tento pocit s odcizením, které vládne dnes, je téměř nebezpečné.
Inese Lusina, Diena
K Sounds of Silence existuje několik možných klíčů, jako kultura hippies, hudba Simona a Garfunkela, předchozí práce Alvise Hermanise, nebo univerzální metaforické poselství inscenace.
Vezměme si například rok 1968 v názvu inscenace: může to být dramatický rok Pražského jara a následující sovětské invaze do Československa. I když inscenace neobsahuje žádné přímé odkazy k politice, neznamená to, že ty události v ní nejsou přítomné. Jeden z příběhů Sounds of Silence vypráví o mladých lidech, kteří žijí, aniž by věděli, co se děje venku (za Železnou oponou či za zdí u sousedů); a přece tu zároveň na začátku představení čtyři muži se sluchátky, oblečení do pomačkaných obleků, poslouchají jakousi zakázanou informaci, která se jich hluboce dotkne; evidentně se vztahuje k něčemu, co se děje tam venku.
Podobně by mohl být rok 1968 vrcholem úspěchu amerického folk-rockového dua Simona a Garfunkela, právě jim vyšlo album Bookends a píseň Mrs. Robinson se stala světovým hitem, který dorazil i do Sovětského svazu, byť jen v undergroundové verzi.
Liga Ulberte, Kulturas Forums
Alvis Hermanis (1965) - Ve svých inscenacích si Alvis Hermanis často pohrává s různými koncepty postmoderní estetiky, znaky, obrazy a symboly východních i západních kultur. Hermanise zajímají obyčejní lidé a jejich příběhy vytržené z všednodenního přežívání. Jeho pohled však není smířlivý a hřejivý, naopak svět vnímá ve vší jeho krutosti a nemilosrdnosti. Díky mimořádnému smyslu pro detail odhaluje za banálním povrchem velká humánní témata. Získal mnohá prestižní ocenění v oblasti režie i herectví, opakovaně byl na národní výroční přehlídce vyhlášen "nejlepším divadelním režisérem Lotyšska". V roce 2003 získala inscenace Revizor na Salcburských letních hrách (Salzburger Festspiele) nejvyšší ocenění v kategorii projekt mladých režisérů, v roce 2007 obdržel Hermanis evropskou Cenu nové divadelní reality (Taormina, Itálie) a o rok později získal v Moskvě Stanislavského cenu. Jeho inscenace jsou esteticky velmi různorodé, pro všechny je však charakteristický dokonalý smysl pro formu, styl a dobu. Jeho divadlo je hledáním nových zkušeností a nových možností divadla, často při tom využívá audiovizuální umění – videoprojekce, diapozitivy a zvukové záznamy. Na svých inscenacích se podílí nejen jako autor scénáře a režisér, ale i jako scénograf a herec. V roce 2003 obdržel Alvis Hermanis na salcburském festivalu Cenu projektu Mladí režiséři (Pero Maxe Reinhardta). V roce 2007 získal v řecké Soluni Evropskou divadelní cenu nové divadelní reality.
Uměleckým šéfem Nového rižského divadla je od roku 1997. Souběžně s prací v tomto divadle Alvis Hermanis inscenoval hry ve Von Krahli Teatter v estonském Tallinu (Šalajased pildid II, Loomav Pimedus, 1994), v Lotyšské národní opeře (Oheň a noc, 1996), v Schauspielfrankfurt (Kollektives Lesen eines Buches mit Hilfe der Imagination in Frankfurt, 2005), v curyšském Schauspielhausu (Sálající tma A. Buera – Valleja, 2006; Otcové, 2007; Idiot. Začátek románu, podle Dostojevského, 2008), v kolínském Schauspielhausu (Kolínské pletky, 2008; Tajemství Kabbaly podle I.B.Singera, 2009) v moskevském Divadle národů (Šukšinovy povídky, 2008), vídeňském Burgtheatru (Rodina, podle Srpna v zemi Indiánů Tracyho Lettse, 2009) a v dílně Mnichovské Kammerspiele (Späte Nachba, podle I.B.Singera, 2009).
Nové rižské divadlo – patří k nejvýznamnějším repertoárovým činoherním lotyšským scénám, ale zachovalo si ducha i způsob práce divadelního studia a úctu k hodnotám nekomerčního umění. Nové rižské divadlo se zaměřuje na studium divadelních postupů a nikoli na výši tržeb. Zkouškové období trvá často déle než rok; inscenace nejsou určeny pouze pro velký sál divadla (470 sedadel), ale i pro jiná jeviště, včetně venkovních. Přesto, že tématem inscenací často bývají lotyšské příběhy a reálie, těší se výrazné mezinárodní přízni – soubor se zúčastnil prestižních divadelních festivalů v Rusku, Polsku, Litvě, Estonsku, Slovensku, Finsku, Německu, Rakousku, USA, Kanadě, Francii, Belgii, Nizozemí, Itálii, Slovinsku, Srbsku, Bosně a Hercegovině, Velké Británii, Chorvatsku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, Řecku, Španělsku, Švýcarsku, Dánsku, České republice, Chile, Kolumbii a Koreji.
