Režie: Jan Mikulášek
Dramaturgie: Dora Viceníková
Scéna: Svatopluk Sládeček
Kostýmy: Marek Cpin
Hudba: Jan Mikulášek
Osoby a obsazení:
Jiří Voskovec: Václav Vašák
Jan Werich: Jiří Vyorálek
Zdenička: Gabriela Mikulková
Česká premiéra: 5. listopadu 2010
Délka představení: 2 hodiny 30 minut s přestávkou
Korespondence V + W - Korespondence Voskovce a Wericha je silnou výpovědí o životě dvou mimořádných lidí v nelehké době. Vzájemné listy legendárních tvůrců Osvobozeného divadla, jejichž cesty se po únoru 1948 rozešly, jsou strhujícím svědectvím nejen jejich originality a umělecké zralosti, ale současně odhalují i osudy těchto významných osobností v bipolárním světě, plném železných opon a studených válek. Tyto dopisy, které např. u J. Voskovce představují vrchol jeho poválečné literární tvorby, jsou neocenitelným dokladem duchovního světa V + W. „Forma zkratky, krátká spojení, divadelní narážky, privátní kódy, k tomu brilantní stylizace a neuvěřitelná oslovení i podpisy" – tak velice výstižně charakterizuje tuto korespondenci kritika. Inscenace Korespondence V + W ukazuje tuto legendární dvojici z netradičního úhlu: jako dva stárnoucí, osamělé muže s milostnými pletkami, všednodenními problémy a ubývajícím zdravím. Inscenace se umístila v nominacích na řadu divadelních cen a získala Výroční cenu Nadace ČLF v oblasti divadla a rozhlasu.
Redakce Divadelních novin označila inscenaci jako "sukces měsíce":
Citlivě provedený výběr z korespondence osudem „roztržené" tvůrčí dvojice umocnil s mimořádnou režijní invencí režisér Jan Mikulášek. Lidské a umělecké osudy i náznak obrazu rozděleného světa poskytly příležitost pro pozoruhodné herecké kreace Václavu Vašákovi (Voskovec), Jiřímu Vyorálkovi (Werich) a Gabriele Mikulkové (Werichova žena Zdena).
Mikulášek s Viceníkovou nepietně zacházejí i s Werichovým lidovým „obrazem". Ten okřídlený Werichův výrok, který v normalizaci zdobil každý druhý hospodský výčep – Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl (bůhví, jestli ho Werich kdy vyslovil) – je třikrát sehrán jako sólo do otevřených dveří, za nimiž se pokaždé ozve potlesk, a také třikrát Jiří Vyorálek jako Werich vystrčí do těch dveří zadek. Jestli náhodou Jan Werich sledoval ten skeč z nebes, byl určitě potěšen.
Jan Kolář, Divadelní noviny
Mikuláškovu vynalézavou a v nejmenších detailech precizovanou práci si však zdaleka neužijí pouze generace, kterým se iniciály V+W vypálily do srdce, ať už z desek nebo Fričových filmových komedií.
Novinka z Reduty totiž není "jen" historickým dokumentem, ale také hořkou připomínkou bipolárního světa rozděleného železnou oponou. A v závěru se ponejvíce stane až syrovou, ale mimořádnou sondou do hořkých konců dvou mužů, kteří kvůli osudu nemohli být ani spolu, ani bez sebe.
Luboš Mareček, MF DNES
Jan Mikulášek (*1978) - Pochází z rodiny s bohatými uměleckými kořeny. Působil jako umělecký šéf brněnského divadla pro děti Polárka a ostravského Divadla Petra Bezruče. Dnes je režisérem na volné noze – pravidelně spolupracuje s Národním divadlem moravskoslezským, Divadlem Petra Bezruče, Divadlem Reduta, Divadlem Husa na provázku a s Divadlem v Dlouhé. Mikuláškova režie je výrazně ovlivněna filmovými postupy – kromě toho, že ve výčtu Mikuláškových režií nalezneme řadu filmových přepisů, prvky filmové řeči jsou přítomné i na scéně. Pracuje se střihem, s detailem, s hudebním kontrapunktem i s paralelním odvíjením dějů. Druhou výraznou inspirací je výtvarné umění, ze kterého „přebírá" důraz na mizanscénu a svícení. Jan Mikulášek je také poučený v žánrech, inklinuje ke groteskní stylizaci, pro kterou nachází prostor i ve velkých dramatech. Hledat všeprostupující téma v jeho režiích je svízelné, neboť volba titulů zahrnuje jak klasická dramata (Macbeth, Hamlet, Heda Gablerová, Krvavá svatba, Tři sestry), tak i populární kusy (Zběsilost v srdci, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Fantom z Morrisvillu). Nicméně pesimistický, bezvýchodný obraz světa je Mikuláškovi vlastní, z jeho inscenací přes živý rumraj i nadsázku prosakuje melancholie a ztráta iluzí.
