3SESTRY Cestovat do Moskvy už není problém, do ruské metropole lze letět za 99 EUR. Dnes dcerám generála Prozorova, titulním postavám Čechovova dramatu, velkoměsto nechybí. Po čem touží, to je doba jejich mládí. Nízkonákladové aerolinky tímhle směrem lety neprovozují. Můžete se tam dostat jen na palubě vlastní nespolehlivé paměti. Ve vizi Luka Percevala jsou 3SESTRY portrétem stárnoucí Evropy, která se nechce poddat plynoucímu času. Denní koloběh existence titulních hrdinek přeruší pokus oživit minulost. V metaforickém pečovatelském domě se stárnoucí Evropa konfrontuje s čerstvou energií imigrantů. Co bude výsledkem takového setkání? Jaké jsou politické a společenské důsledky stárnutí celých společností? Jak se vyrovnáváme se stářím, se ztrátou paměti? Jakým způsobem si skládáme a idealizujeme minulost? Téma uplývajícího života, tak charakteristické pro Čechovova dramata, nebylo nikdy tak aktuální jako dnes, kdy se starý světový řád hroutí a nový se ještě nezrodil. Pandemie k problému stárnutí připojila další aspekt: izolaci starých lidí. Sestry Prozorovovy jsou ztroskotanci na ostrově paměti. Žijí v minulosti, neschopné smířit se se skutečností. Čeho se bojí a co postrádají? Čeho se bojíme a po čem toužíme?
Maybe it is a spectacle about aging Poles, who today constitute the margin of Europe and, living in a grotesque cardboard state, see their imaginary power and imaginary meaning in the mirror? Or maybe more broadly: about an aging Europe, staring at the illusion of its power and strength, stuck on the periphery of the world, where what is important now takes place on completely different stages? Or maybe it is simply a spectacle about contemporary man, who cannot find his place in a world composed of false narratives?
– TOMASZ DOMAGAŁA, domagalasiekultury.pl
In the original, the declining existence concerns the existence of concrete people, and at the same time, a passing away cultural formation or social class – the Russian nobility, while in Perceval’s work it becomes a mechanism of playing out the same scenario from the fading memory, a cultural pattern, and looking at it – and at the same time, at ourselves, because without a cultural pattern there is no us.
– WITOLD MROZEK, Wyborcza.pl
LUK PERCEVAL (1957) Belgický divadelní režisér. Studoval herectví na Královské konzervatoři v Antverpách a posléze pracoval v Belgii jako herec. V roce 1984 spoluzaložil nezávislý divadelní soubor Blauwe Maandag Compagnie, který byl považován za nejdůležitějšího představitele „vlámské vlny“. V roce 1997 spojil svou skupinu se souborem Královského vlámského divadla v Antverpách pod společným názvem Het Toneelhuis. Perceval se stal uměleckým šéfem nového divadla. V roce 1999 najal pro účely své první německé inscenace Shauspielhaus v Hamburku. Schlachten! Schlachten! mělo premiéru na Salcburském festivalu, který představení koprodukoval. Následovalo pozvání na Berliner Theatertreffen a v anketě časopisu Theater heute se Schlachten stalo inscenací roku. Dvanáctihodinová inscenace spojující všechny Shakespearovy hry o „válkách růží“ oslnila o rok později publikum Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Od té doby pracuje Luk Perceval často v Německu – v Münchner Kammerspiele, v Schaubühne am Lehniner Platz v Berlíně a konečně v Thalia Theater v Hamburku. Zde působí jako stálý režisér od sezóny 2009/2010. V poslední době tu vytvořil inscenace Láska (2016), Peníze (2017) a Hlad (2017), rodinnou trilogii, vycházející z románového cyklu Émila Zoly, později spojenou do jediného sedmiapůlhodinového divadelního maratónu.
TR WARSZAWA již deset let patří k nejznámějším divadlům v Polsku. Platí za moderní divadlo, otevřené novým myšlenkám, divadlo, které pěstuje ty nejlepší divadelní tradice. Divadlo zaznamenává úspěch v různých žebříčcích mladých evropských divadel a potvrzuje jej četnými cenami, které soubor získal na národních i mezinárodních festivalech. Přitahuje význačné režiséry – pracují tu Grzegorz Jarzyna (umělecký šéf od roku 1998 a mezi lety 2006 – 2013 i generální ředitel), Krystian Lupa, Krzysztof Warlikowski a René Pollesch, jakož i představitelé mladších generací jako Michał Borczuch. Ve svém hledání nového jazyka divadelního výrazu soubor nejen sahá po nových současných divadelních textech, ale také reinterpretuje klasiky.
NARODOWY STARY TEATR IM. HELENY MODRZEJEWSKIEJ Jedna z nejstarších veřejných divadelních scén v Polsku. V druhé polovině dvacátého století se o jeho renomé zasloužili umělci jako Tadeusz Kantor, Lidia Zamkow, Jerzy Grotowski, Zygmunt Hübner, Konrad Swinarski, Jerzy Jarocki, Andrzej Wajda, Krystyna Zachwatowicz, Jerzy Grzegorzewski, Stanisław Radwan, Zygmunt Konieczny, Zofia a Jerzy Skarżyńscy, Jerzy Juk-Kowarski, Wojciech Krakowski, Kazimierz Wiśniak, Krystian Lupa, Paweł Miśkiewicz, Mikołaj Grabowski, Grzegorz Jarzyna a Krzysztof Warlikowski. V posledních letech v divadle působila nebo s ním spolupracovala řada režisérů mladší i střední generace, jako je mj. Maja Kleczewska, Anna Smolar, Monika Strzępka, Barbara Wysocka, Michał Borczuch, Wojciech Faruga, Krzysztof Garbaczewski, Jan Klata, Wojciech Klemm, Marcin Liber, Wiktor Rubin, Paweł Świątek nebo Michał Zadara.
Od roku 2021 se divadlo začlenilo do UTE – Unie evropských divadel.
