IDOMENEUS Slib je slib. Idomeneus za šťastný návrat z trojské války slíbí bohům obětovat první živou bytost, kterou potká na pobřeží, tou se ale ukáže být jeho vlastní syn – král syna zabije a jeho lid ho vyžene ze země. Tak jednoduchý je původní syžet antického mýtu, ve zpracování Rolanda Schimmelpfenniga (*1967) to ale tak jednoduché není… I když si Schimmepfennig zvolil antický námět, nenapsal v Idomeneovi „nové antické drama“, nesnažil se o přenos raného divadelního tvaru do dnešní doby a současné divadelní praxe. Jeho hra má svou vlastní poetiku i formu, se starými Řeky propojenou snad jen sborovým projevem, poezií a schopností vyprávět příběh. Tu ale čerpá spíše z blízkovýchodní ústní tradice než z chóru starořeckého dramatu. Hra však má něco společného s antickou aktualizací mýtu dramatem: téma přesahující lidské chápání a přímost, s jakou je zprostředkovává svým divákům. Schimmelpfennig v Idomeneovi rozvíjí téma lpění na životě za každou cenu, a to i za cenu obětování budoucnosti. Ve světle nastávajících společenských a ekologických proměn je pro naši dobu otázka obětování sebe pro budoucnost, nebo obětování budoucnosti pro sebe zcela zásadní.
Vzniká jakási mocná elegie a prolínání hlasů útočí na divákovu imaginaci: nejen jistou zvukomalebností tento postup prostě nutí diváka soustředit se, přemýšlet o znějícím slovu a následně si vytvářet obrazy. To vše podtrhují tělesná gesta a zvuky, ať již se tady napodobuje létání a křičení mořských racků nebo příboj mořských vln. Absolutní herecké souznění je základem všeho a divák ocení opravdu náročnou práci s hlasem, pamětí i vlastním tělem. A dlužno všem hercům vzdát hold, že v tomto formálně nezvyklém divadelním stroječku fungují přesně.
– LUBOŠ MAREČEK, Lidové noviny
Inscenace má vysoké tempo. Herci jsou skvělí. Jejich ostře vystřelovaná gesta nezvyklá. Pitvají příběh na detaily. Jako detektivové pátrající po vrahovi. Znamenitým způsobem zvládají režisérem stanovený „brechtovský“ styl. Udržují diváckou pozornost až do posledního slova.
– JAROSLAV TUČEK, Divadelní noviny
ŠTĚPÁN PÁCL (1982) se narodil v Praze. Vystudoval činoherní režii na pražské DAMU a v roce 2007 absolvoval inscenací hry Království Lenky Lagronové. Po ukončení školy inscenoval na volné noze po celé republice od Ostravy po Cheb, v roce 2010 založil se svými bývalými spolužáky Divadelní společnost Masopust, kterou vedl a kde za inscenace Konec Masopustu a Brand-Oheň získal dva roky po sobě Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku. Působil jako umělecký šéf Divadla Petra Bezruče a kmenový režisér pražského Národního divadla. Se stávajícím uměleckým šéfem činohry NdB Milanem Šotkem se potkal při inscenaci Langerovy hry Periferie, později také v angažmá v pražském Národním divadle. Od roku 2009 učil herectví a režii na DAMU, od roku 2019 je vědecko-výzkumným pracovníkem na tamním Ústavu teorie scénické tvorby. Od roku 2019 je kmenovým režisérem Činohry NdB, kde se soustředí na světová dramata současnosti i bližší či vzdálenější minulosti, zvláštní cit má pro velké české drama – po úspěšné Jiráskově Lucerně přibyla na jeho kontě režie monodramatu Josefa Topola Stěhování duší, kterým se otevřela Malá scéna Mahenova divadla jako prostor pro komorní večerní představení. Svůj světový repertoár obohatil také baladickým příběhem Ference Molnára Liliom. V sezoně 2020/2021 inscenoval v Mahenově divadle Čechovova Racka a Albeeho text Kdo se bojí Virginie Woolfové? Na vytčenou linii v sezoně 2021/2022 naváže Shakespearovým Večerem tříkrálovým a Čapkovou Matkou.
ČINOHRA NÁRODNÍHO DIVADLA BRNO působí v moravské metropoli pod různými názvy již od roku 1884, dnes soubor hraje v Mahenově divadle a divadle Reduta. Současný umělecký šéf, dramaturg Milan Šotek, od svého nástupu v roce 2019 profiluje obě činoherní scény NdB jako prostory pro divadlo dramatu a ansámblového herectví se záměrem vytvořit moderní velkou činohru. Tomuto směřování odpovídá i výrazná proměna hereckého souboru, obměna repertoáru a znovuobsazení pozice kmenového režiséra, kterým se stal Štěpán Pácl.
