ZTRACENÉ ILUZE Klasický román pohledem kmenového režiséra Divadla Na zábradlí Jana Mikuláška. Hlavním protagonistou Balzacova příběhu je Lucien Chardon, nadaný básník z maloměsta, který touží prorazit v Paříži. První rozčarování zažije ve chvíli, kdy zjistí, že důležitější než talent jsou pro dráhu spisovatele společenské kontakty a peníze… Pohled na společnost s kritickým odstupem činí z tohoto románu stále živé dílo. Velký Balzacův román uchopil režisér neotřele, překvapivě a ryze současně. Výrazně redukovaný a současným jazykem tlumočený příběh rozehrává téměř celý herecký soubor Zábradlí v čele s Vojtěchem Vondráčkem. Marek Cpin – autor scény a kostýmů – vytvořil pomocí neonů prostor naplněný večírky, intelektuálními salóny i novinářským světem.
JAN MIKULÁŠEK (1978) Po nedokončeném studiu činoherní režie na Janáčkově akademii múzických umění působil jako umělecký šéf brněnského divadla Polárka. Spolu s dalšími mladými divadelníky vytvořil časem z Polárky sledovanou alternativní scénu, zaměřenou především na autorskou tvorbu pro nejširší spektrum diváků. Dále působil jako umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče a pravidelně spolupracoval s brněnským divadlem Reduta. V roce 2013, kdy umělecký šéf Reduty převzal vedení pražského Divadla Na zábradlí, se stal Mikulášek kmenovým režisérem této scény. Osou repertoáru Divadla Na zábradlí jsou Mikuláškovy režie, které pravidelně hostují na domácích i zahraničních festivalech (Korespondence V+W, Europeana, Buržoazie, Šedá sedmdesátá, Cizinec, Zlatá šedesátá, Požitkáři, Hamleti, Posedlost, AnderSen, Mýcení, Persony, Ztracené iluze, Ahoj vesmíre!). Režijní přístup Jana Mikuláška se často opírá o dramatizace románů a jiných nedramatických textů, původní scénáře, autorské divadlo. Pracuje se střihem, s detailem, s hudebním kontrapunktem i s paralelním odvíjením dějů. Druhou výraznou inspirací je výtvarné umění, ze kterého „přebírá“ důraz na mizanscénu a svícení. Výrazným rysem Mikuláškova rukopisu je hra s významem replik, s kontextem a s asociacemi na zvolené téma; na jevišti dokáže zhmotnit naprosto abstraktní, filozofická témata. Kromě Zábradlí spolupracuje s dalšími scénami, v poslední době především s Národním divadlem (Spalovač mrtvol, Maryša, Kouzelná země, Stát jsem já) a s Divadlem Husa na provázku (Don Quijote).
DIVADLO NA ZÁBRADLÍ Tradice Divadla Na zábradlí je podepřena působením řady významných osobností - divadlem mimo jiné prošel Václav Havel, Ivan Vyskočil, Jan Grossman, Evald Schorm či Petr Lébl. Od svého vzniku hrálo Divadlo Na zábradlí významnou roli ve společensko-kulturním kontextu země, vznikla zde řada inscenací, která reprezentovala Českou republiku i v zahraničí a působila tu a působí plejáda významných hereckých osobností. Od sezony 2013/2014 stojí v čele divadla Petr Štědroň, Dora Viceníková a Jan Mikulášek, jejichž směřování inklinuje k nepravidelné dramaturgii a k autorskému divadlu. Po úspěšné rekonstrukci, po roce 2017, pokračuje Divadlo Na zábradlí plně ve své tvorbě doprovázené diváckou i kritickou úspěšností svých tvůrčích počinů. Inscenace Macbeth - Too Much Blood Davida Jařaba byla vyhlášená nejlepší inscenací roku 2017 Cenami divadelní kritiky, Mýcení Jana Mikuláška pak získalo Cenu Josefa Balvína, nejlepší inscenaci roku Cen divadelních novin a nejlepší scénografii roku 2018 Cen divadelní kritiky. Kromě intenzivní tuzemské hostovací činnosti se zároveň v každé sezoně podařila uskutečnit řada zahraničních zájezdů po celé Evropě (Velká Británie, Německo, Francie, Polsko, Maďarsko) a inscenace Korespondence V+W byla uvedena i v Českém domě v New Yorku. Herecký soubor se rozrostl o výrazné osobnosti nastupující generace, režisér David Jařab se stal dalším kmenovým režisérem, dramaturgii posílili tvůrci Petr Erbes a Boris Jedinák. Kromě čtyř premiér pravidelně vzniká bohatý doprovodný program (debaty, workshopy), který se v čase pandemie rozrostl o podcasty, inovativní záznamy inscenací a online aktivity celého divadla.
