D1 (PRACOVNÍ NÁZEV) mýtus o dálnici. Výstavba slovenské dálnice D1 trvá od roku 1972. Jednoho dne by měla spojit dvě metropole ve dvou koutech země: Bratislavu a Košice. D1 není jen stavbou, již není nikdo schopen dokončit, ale i symbolem sisyfovského úsilí, nesplněným snem, nekonečnou a navždy neukojenou touhou, romantickou vizí, kulturně-historickou epopejí, národním mýtem, metaforou slovenské povahy. D1 je prostorem pro politické sliby, návštěvy zahraničních hvězd a domácích kapel při otevírání úseků, nabídku velkých pracovních příležitostí, bezedný prostor pro rozkrádání materiálu i financí. A co bude následovat potom? Když se jednoho dne podaří Bratislavu s Košicemi propojit? Generální rekonstrukce celé trasy? Konec automobilismu determinovaný klimatickou změnou? Vítězství železniční dopravy? Anebo nějaký úplně jiný způsob tranzitu?
Inscenace vznikla na základě textu režiséra Lukáše Brutovského. Série několika výsostně stylizovaných monologů shrnuje dějiny výstavby dálnice s příznačně ironickým nadhledem, zaobaleným do básnického jazyka. V prostoru, který od počátku žije nepřetržitým pracovním ruchem, se střídají výsostně technické úkony s tanečními čísly vycházejícími z folklóru a s mohutnými tóny vážné hudby slovenských klasiků. Koncentrovaný pohled na slovenskou podstatu neboli divadelní báseň, na které se pracuje.
Brutovský je nielen režisérom, ale aj autorom textu D1 (pracovný názov). Práve ten je pre celkovú inscenáciu ťažiskový. Autor tu nielen približuje históriu nekonečného procesu stavania diaľnic, ale pripomína aj jednotlivé kauzy s ním spojené. Text má poetickú, monologickú formu. Prítomné sú aj rôzne metafory, alúzie a odkazy na slovenskú kultúru, politiku či spoločnosť, ktoré sú organicky včlenené do osobitého diela. Je koncipovaný ako básnická esej, ale voľbou slov a formulácií pripomína aj biblické mýty – príbehy o živote, vzniku, zániku či podstate človeka, v tomto prípade Slováka/Slovenky. Pomyselnou hlavnou postavou sa stáva srdce zosobňujúce slovenský národ. D1 je zase symbolom všetkých pochybení, zlých vlastností a našich následných sklamaní. Brutovský tak prináša kritický, ironický, no najmä trefný pohľad na spoločensko-politické dianie v tejto krajine.
– DIANA PAVLAČKOVÁ, Mloki.sk
Pred dokumentárnou priamočiarosťou a burcujúcim polopatizmom dostala prednosť obraznosť, poézia, zvláštny, trochu „ouředníkovský“ jazyk. Text (autorom je režisér) je ako asociatívny prúd vedomia na tému D1, napĺňajú ho smutnosmiešne narážky na papalášov, heligónky, celebrity a kauzy spojené s výstavbou. Citáty striedajú metafory, ale táto koláž je univerzálne zrozumiteľná. „Schön hier zu sein,“ hovorí v nej Claudia Schiffer za 3,6 milióna slovenských korún.
– MARTINA MAŠLÁROVÁ, Pravda
LUKÁŠ BRUTOVSKÝ (1988) Vystudoval režii a dramaturgii na VŠMU v Bratislavě. Působí jako režisér, překladatel a autor – za divadelní hru Na obed získal první místo v soutěži Dráma 2009, také byl nominován na objev sezony a na nejlepší režii sezony v prestižní anketě Dosky 2011. Na českých scénách se poprvé představil v Městském divadle Kladno (Praporky ve větru), následně na sebe upoutal Maryšou v brněnském HaDivadle, za niž získal Cenu Divadelních novin. Dále pracoval v pražském Švandově divadle (Misantrop), Národním divadle moravskoslezském (Deník mého otce), Divadle Petra Bezruče (PS: …odepiš!), Městských divadlech pražských (Husitská trilogie) či naposledy v Národním divadle Brno (Doktorka). Režíruje také v řadě slovenských divadel, velký úspěch měla jeho inscenace Karvašovy Půlnoční mše ve Slovenském národním divadle. Od roku 2015 je uměleckým šéfem martinského Slovenského komorního divadla.
SLOVENSKÉ KOMORNÉ DIVADLO vzniklo roku 1944 jako druhé profesionální divadlo na Slovensku. Na rozdíl od Slovenského národního divadla v Bratislavě nebylo založeno dekretem shora, ale vzniklo přirozeně, z vnitřní potřeby města a slovenských ochotníků. V celé své historii mělo významný vliv na formování slovenského divadelnictví. Působila tu řada významných herců a vedle nich režiséři jako Andrej Bagar, Martin Hollý, Miloš Pietor, Peter Scherhaufer, Ľubomír Vajdička, Stanislav Párnický, Roman Polák, Matúš Oľha či Štefan Korenči. Divadlo často hostuje na prestižních festivalech (Moskva, Bělehrad, Toruň, Wrocław , Edinburg, Skopje, Cividale, Záhřeb, Expo 2000 Hannover, Kolín nad Rýnem, Hradec Králové, Praha, Plzeň, Olomouc, Zlín, Nitra) a pravidelně získává různá ocenění.
