JENOVÉFA, DON ŠAJN „Velevážené publikum, tyto frajšpásy plné jsou nadpřirozených bytostí, tudíž bázlivá dítka přístupu nemají!“ Obě hry jsou zhuštěnými verzemi (každá trvá cca 30 min) „parádních kusů” českých lidových loutkářů, kteří na našem území působili od konce 18. století jako svérázná součást českého národního obrození. Jednotlivé loutkářské rody si vytvořily (a z generace na generaci předávaly) svoji specifickou textovou verzi. Jevištní i jazykové prostředky používané těmito kočovnými marionetáři dodnes okouzlují poezií „kouzla nechtěného”. Režisérem inscenace je Tomáš Dvořák, vyhlášený a respektovaný u nás i v zahraničí právě kvůli návratu k českým loutkářským kořenům a schopnosti zpracovat původní látku s úctou k tradici a zároveň s ohledem na současného diváka. Pro oba „kusy“ vytvořil režisér Dvořák velmi originální kolekce loutek, jež „zkolážoval“ z nejrůznějších běžných předmětů. Inscenace tak těží z dráždivého kontrastu mezi konvencemi tradičního loutkového divadla a vskutku netradičními „surrealistickými“ loutkami. Navíc přináší osobitý i zábavný vhled do dvou archetypálních příběhů evropské literatury.
Don Šajn je svébytnou variantou španělské pověsti ze 14. století o svůdci žen donu Juanovi, která odkazuje i na její pozdější dramatická zpracování.
Jenovéfa zahřeje milovníky řízných, zábavných a přitom tragických love story. Patřila k nejoblíbenějším a nejrozšířenějším loutkovým hrám v celé Evropě. Příběh o utrpení brabantské hraběnky Jenovéfy byl poprvé zaznamenán již ve 14. století a rozšířil se i u nás zejména v knížkách lidového čtení.
Scénografické řešení dějišť příběhu z různých „zbytkových” materiálů je v Jenovéfě zdánlivě prosté, ale invenční. Nad jednajícími loutkami stojí jejich vodič a hlasoví interpreti Martin Bartůšek, Petr Borovský a Tomáš Jereš a jejich přiznaná a publiku nezakrývaná umělecká participace vyvolává obdiv k jejich pohybové a hlasové flexibilitě. Pod pódiem sedí se spoustou hudebních nástrojů a pomůcek Petr Vydarený. Atmosféru milostného hororu dokresluje za pomoci kytary, citery, niněry, trianglu, kokosových skořápek a dalších „udělátek”…
– JAN KERBR, Lidové noviny
Zatímco se v současné době loutka spíše vytrácí, Tomáš Dvořák dál pěstuje bravurní práci s loutkou a opatruje dědictví, které už je chráněné i značkou UNESCO. Pečuje o to, co je Plzni a českému loutkářství vlastní.
– DANIELA VÍTOVÁ, mistnikultura.cz
TOMÁŠ DVOŘÁK (1956) Režisér a dlouholetý umělecký šéf plzeňské Alfy pochází z loutkářského rodu (jeho otec stál u zrodu královéhradeckého DRAKu), dějiny moderního českého loutkového divadla jsou i dějinami jeho úspěšných inscenací, které kromě svého domovského působiště realizoval také v Naivním divadle Liberec. Z těch, které byly ozdobou festivalu DIVADLO, připomeňme Bezhlavého rytíře, Alibabu a čtyřicet loupežníků, Alínu, Krásného nadhasiče či Labutí jezírko z libereckého divadla, z Alfy pak tituly Jeminkote Psohlavci, Tři mušketýři, James Blond, Tři siláci na silnici nebo Pozor, Zorro!.
DIVADLO ALFA Divadlo dětí, přímý předchůdce Divadla Alfa, zahájilo v roce 1966 v prostorách Alfy na Americké třídě. V roce 1992 se přestěhovalo do moderní budovy na Rokycanské 7 a přijalo svůj dnešní název. Jeho zřizovatelem je město Plzeň. Divadlo se obrací k široké divácké obci, od dětí z mateřských školek po dospělé. Těm všem nabízí alternativu k převažující mediální kultuře. Soubor divadla absolvoval víc než stovku zahraničních zájezdů, s jednou ze svých nejúspěšněšjších inscenací, Třemi mušketýry, hostoval několik týdnů v Japonsku a Saúdské Arábii. Letošní plány znovu směřovaly do asijských zemí, s incenací Pozor, Zorro! se soubor chystal do Japonska a Jižní Koreje, cestu znemožnila již podruhé koronavirová pandemie. Divadlo Alfa je též spolupořadatelem loutkářského festivalu Skupova Plzeň.
