První loutková „b(l)ondovka“ se odehrává v Hollywoodu při natáčení nového filmu o nesmrtelném agentovi. Převedení klasických bondovských klišé a efektů do postupů marionetového a maňáskového divadla skrývá potenciál ohromujících, vtipných gagů. Krátké, bravurně pointované loutkové výstupy snímá kameraman (také loutka) s miniaturní technikou, která na obrazovku nad scénou přenáší dění na jevišti i detaily postaviček. Propojení principu filmové a loutkové iluze poukazuje na „loutkovitý“ charakter postav z klasických bondovek a ironizuje umělý svět filmového průmyslu a bulvárních médií.
Režie: Tomáš Dvořák
Výprava: Marek Zákostelecký
Hudba: Vratislav Šrámek
Dramaturgie: Pavel Vašíček
Odborná spolupráce: Vojtěch Dvořák
Hrají: Martina J. Hartmannová, Blanka Jospehová-Luňáková, Marie Mrázková, Martin „Sádlo“ Bartůšek, Petr Borovský, Bohuslav Holý, Robert Kroupar, Antonín Procházka ml.
Česká premiéra 15. prosince 2009
Délka: 65 minut
James Blond – „Jmenuji se Bond! James Bond!“ Jeho jméno znají stamiliony lidí. Píší se o něm literárněvědné, politologické a sociologické studie a bývá předmětem jednání vědeckých kolokvií. Je zřejmé, že „neprůstřelný“ superšpion, jehož nepominutelnou součástí je i nezaměnitelný styl, patří mezi postavy, jež vzhledem ke své globální popularitě přímo volají po parodii. Peřina ve své persifláži James Blond, parafrázuje jak nejtypičtější postavy, motivy, repliky a charakteristické rekvizity bondovského mýtu, tak i bizarní zákulisí filmových ateliérů, kde právě – se značnými problémy, spojenými převážně s představitelem titulní postavy a jeho „Blond girl“ - vzniká jeden z filmů o Blondovi. Za každou natočenou „bondovkou“ se totiž skrývá ještě jeden příběh, neméně dramatický než ten, který se odehrává na plátně, příběh o tom, jak onen film vznikal. Peřinova hra je převážně právě oním „druhým příběhem“. Čistě loutková inscenace nabízí originální kombinaci marionet s maňásky a je dalším důkazem toho, „co loutky dovedou“.
V Peřinově hutné dvacetistránkové hříčce není slovo navíc. Pointa i slovní vtip jsou pečlivě připravovány a rozvíjeny. (…) Z hravého textu ale režisér nenápadně vyloupne i „hlubší význam“. Výstupy vlezlé televizní reportérky Sylvie, která jak na běžícím pásu vyrábí podle osvědčeného mustru senzační rozhovory z „placu“, jsou skvěle zasazeny do hry, stupňují napětí jako komentáře sportovního utkání. Snímá je loutkový kameraman s miniaturní technikou, která na obrazovsku nad scénou přenáší dění na jevišťátku i detaily loutkových postaviček. S tímto přímým přenosem vstupujeme vlastně do nitra umělého světa z perspektivy loutek, což je velmi zvláštní zážitek. Na obrazovce – plátně se navíc objevují i animované dotáčky některých dobrodružných epizod (natáčení výsadkářské scény). Loutková iluze tak demaskuje „podvody“ iluze filmové a zároveň sama umělý svět iluze tvoří a využívá. Tahle podivuhodně se násobící podívaná rozvíjí nejsilnější téma divadelní produkce: vztah mezi obrazem skutečnosti a umělou, manipulovanou, iluzí reality. (…) Je jasné, že Divadlo ALFA získalo s Jamesem Blondem další loutkový bestseller z rodu nezapomenutelných Psohlavců nebo Krvavého kolena, představení, které nedělá z dětí hlupáky a které si s nimi mohou opravdu užít i jejich maminky a tatínkové.
Marie Reslová, Loutkář
Tentokrát důsledně loutková produkce s poměrně tradiční, v detailech však velice vtipnou výtvarnou složkou z dílny Marka Zákosteleckého se v temporytmicky hutné režii Tomáše Dvořáka střetává s takovými zákruty fabule, které v „dřevěné“ podobě působí nutně neodolatelně: bleskový striptýz připitomělé herečky, popíjení u baru a z toho plynoucí ztížená koordinace pohybů. (…) V Peřinově textu lze nalézt celou řadu kalambúrů, slovních hříček i vysloveně originálních nápadů.
Jan Kerbr, Divadelní noviny
Výbornému představení dobře sluší hudba Vratislava Šrámka - jiným způsobem, provokujícím další významy, neméně padne i píseň Martini dry z filmu Zítřek nikdy neumírá v nahrávce Lucie Bílé. James Blond v Divadle ALFA, určený dospělým divákům a mládeži, potěší bez rozdílu všechny. Náročné diváky plně uspokojí a znalce bondovek přímo nadchne.
Ladislava Lederbuchová, Deník
Tomáš Dvořák ( ⃰ 1956) - Vystudoval kamenosochařskou školu v Hořicích. Na loutkářskou katedru DAMU nastoupil v roce 1975, po třech letech se svým ročníkem odešel na praxi do plzeňské Alfy, již zůstal věren dodnes. Nejprve jako loutkoherec, od roku 1990 už výhradně jako režisér a umělecký šéf. Nastudoval zde desítky inscenací, z nichž mnohé získaly festivalová ocenění. Jeho prvním vrcholným opusem byla inscenace hry Ivy Peřinové Jeminkote, Psohlavci, satirická tragikomedie, ústící do úvah o české povaze, s pozoruhodně traktovanou postavou Kašpárka. Inscenace získala řadu ocenění a pozvání ne prestižní festivaly. Následovala maňásková groteska na motivy Dumasových Tří mušketýrů. Tento „scénický komiks“, jehož postavy se vyjadřují „esemeskovou řečí“, získal už 26 ocenění, u nás i v zahraničí. Letos v červnu byla Tomáši Dvořákovi udělena cena Nadace ČLF v oblasti divadla.
Divadlo Alfa - Současný tvůrčí tým (umělecký šéf a režisér Tomáš Dvořák, dramaturg Pavel Vašíček, scénograf Ivan Nesveda), spolu s externími spolupracovníky a s dvanáctičlenným hereckým souborem upřednostňuje komediální pojetí divadla a loutku považuje za dominantní jevištní fenomén. Divadlo se obrací k široké divácké obci, jíž nabízí tematicky i žánrově pestrý repertoár od klasické a moderní pohádky až po světovou dramatiku. Vrcholnými opusy desetiletí 1999-2009 se staly inscenace Jeminkote, Psohlavci (1999) a především Tři mušketýři (2006). Od roku 1967 je divadlo spolupořadatelem festivalu Skupova Plzeň, soutěžního bienále českého profesionálního loutkového a dnes i alternativního divadla.
