ZAHRADNÍČEK "Vždyť všechno mé je tvé a všechno tvé je mé a ty a já jedno jsme." Jan Zahradníček (1905 – 1960; jeden z nejvýznamnějších českých katolických básníků, novinář, překladatel a spisovatel) a jeho žena Marie byli manželé 15 let, z nichž byl on 9 roků vězněn v komunistickém lágru. Po jeho zatčení v roce 1951 byla Marie s jejich třemi dětmi vystěhována z bytu a skončila na státním statku bez vody, elektřiny a topení. Když byl Zahradníček vězněn, jejich dvě dcery zemřely na otravu houbami. Byl propuštěn na pohřeb s tím, že už se nemusí vracet, ale odvezli ho zpět do vězení. Marie přesto stihla počtvrté otěhotnět. Své čtvrté dítě viděl Jan až v jeho třech letech. Čtyři měsíce nato zemřel. Devět let manželství na dálku, devět let dopisního otcovství, devět let lásky přes papír. A mezi řádky všechen ten existenční shon, bolest i smíření. Inscenace vznikla ke 115. výročí básníkova narození.
Dopisy Jana Zahradníčka připomínají Havlovy Dopisy Olze a nejde jen o jistou vnějškovou podobnost výchozí situace, kdy jeden z manželů je nespravedlivě odsouzený a druhý soustředí velkou část svých sil na jeho podporu a žije s ním i přesto, že je dělí zeď vězení. Mariina síla a ustrojení byly jiné než Olžiny, ale spojuje je zásadovost a schopnost konat chlapsky. Nebeský inscenaci pojal jako komorní dialog mezi Marií a Janem (Saša Rašilov), který se odehrává u kuchyňského stolu. K němu je z jedné strany připevněna zeď a za ní básník většinu doby sedí na malé židličce. Úvodem předstoupí před publikum hudebník Ladislav Kozderka, později zazní jeho sóla na trubku, která se zařezávají do duše stejně jako tragika životních osudů obou aktérů. Kozderka přečte Zahradníčkovu obžalobu, Marie zatím řeže dříví na kuchyňském stole – ponku. Celou dobu pak zde bude vařit oběd pro Jana, který se po devíti letech vrátí z kriminálu. Bude krájet zeleninu, házet ji do bublajícího hrnce a hovořit s lehkým moravským akcentem, věcně a prostě popíše, jak se zamilovala, jak žila a vzdorovala osudu.
– JANA MACHALICKÁ, lidovky.cz
V poslední době je pro herectví Lucie Trmíkové příznačné, že ve vypjatých momentech přechází z jednání v roli do zvláštního, expresivního body-artu, kterým „ztělesňuje“ niterné reakce svých postav.(…) K vrcholům představení patří právě tyto emočně vypjaté výstupy, především scéna o smrti dvou dcer, otrávených houbami. Z reproduktoru je slyšet broukání a žvatlání nemluvňátek jako z trýznivé vzpomínky, žena sebou zmítá na podlaze, a nakonec se obalí vikslajvantovým ubrusem, přímo se v něm zapouzdří. Hoře, pro něž nejsou slova, jako by nešla vyjádřit jinak. (…) Jan se vrací domů na amnestii až za dlouhé čtyři roky. Čeká jej Marie obsypaná květy – jde o zhmotnělé lyrismy básníkových dopisů z vězení? Každopádně typický Nebeského detail, nebo spíš ohromná maličkost. Stejně jako srdce „na baterky“, ale i ritus prchavého pozemského štěstí, kdy Jan a Marie usedají společně ke stolu a jedí uvařenou polévku. Ovšem závěrečný obraz, pieta, vyrůstá v monument: mrtvý Jan leží na stole připodobněn Kristu v jeho utrpení a smrti, Marie stojí u něho v masce černé madony, podobna Kristově matce v její bolesti.
– JOSEF MLEJNEK, Divadelní noviny
Hra navzdory obsahu není hrou truchlivou, nýbrž příběhem antických parametrů, který ústí v katarzi tak jednoznačnou, že ani cynik nepopře tichou úctu.
– ALENA SCHEINOSTOVÁ
JAN NEBESKÝ (1953) Český divadelní režisér a pedagog. Vystudoval obor režie na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Jeho režie hry Ernsta Jandla Z cizoty v pražském Divadle Na zábradlí získala v roce 2004 cenu Alfréda Radoka v kategorii Inscenace roku. Od roku 2002, po rozpuštění souboru Divadla Komedie, je Jan Nebeský ve svobodném povolání a působí ve Studiu Hrdinů, v Národním divadle a na dalších pražských scénách (spolupracuje se souborem 420PEOPLE, Studiem DAMÚZA). Od roku 2004 je pedagogem režie na Katedře činoherního divadla DAMU. V roce 2011 spoluzakládá s Lucií Trmíkovou a s Davidem Prachařem občanské sdružení JEDL, pod jehož záštitou vznikají nezávislé projekty kombinující různé druhy umění (divadlo, tanec, hudba, výtvarné umění). Výrazný rukopis Jana Nebeského se vyznačuje mimořádnou jevištní imaginací, k obsahům textů režisér proniká pomocí výtvarných symbolů, absurdní zkratky, stylizovaného, expresivního herectví. Jeho inscenace tvoří plejáda nečekaných nápadů, specifická atmosféra a styl. Nebeského divadlo vrství významy, rozebíhá se do volných asociací, kolážovitě propojuje témata a s neobvyklou imaginací pracuje se scénou, textem i herci.
SPOLEK JEDL David Prachař, Lucie Trmíková a Jan Nebeský jsou umělci a přátelé, kteří v roce 2011 založili spolek JEDL coby platformu pro nezávislé autorské divadlo. Poprvé se potkali nad antickým tématem v Činoherním klubu, o 26 let později je antické téma opět spojilo v inscenaci Médeia. Ta představuje to, co je pro tvorbu spolku JEDL typické: přetváření původních literárních děl autorským psaním herečky a scénáristky Lucie Trmíkové a propojování divadla se všemi dalšími oblastmi umění od výtvarna přes sochařství po hudbu. V sezóně 2018/2019 JEDL hraje volnou trilogii, která zkoumá vztah muže a ženy z různých úhlů: v extrému v Médei, v meditaci v Pustině a v pokoře v Soukromých rozhovorech.
