DON QUIJOTE Cervantesova předloha jako inspirační zdroj pro zkoumání donkichotství dneška. V televizním studiu se potkávají únavní a unavení diskutéři, aby z prázdného, zdánlivě intelektuálního brebentění vyvstaly Cervantesovy postavy a situace. Postavu rytíře nahrazuje usmýkaný moderátor, který ztrácí pevnou půdu pod nohama - do situace v televizním studiu se postupně a čím dál více nabourávají sny, touhy a iluze. Střídání obrazů, které se děje pootáčením půlkruhové scény, nabývá na intenzitě a vrcholí zběsilou krvavou řeží. Realita se proplétá se surreálnem, ikony s všedností, selhání intelektuálních elit s bojem s větrnými mlýny – literární motivy se objevují v nečekaných souvislostech i vyzněních.
Jan Mikulášek neopisuje Cervantesovo dílo, nedramatizuje příběh původního dona Quijota, ale interpretuje jej v kulisách dneška. Jde vlastně o další mikuláškovskou esej na téma člověk v moderní společnosti, jeho vědomí a podvědomí. Tíhu inscenace nese na svých bedrech Dušan Hřebíček. Ústřední roli Moderátora pojal v souladu s tématem jako zoufalý quijotovský souboj s pitomostí reality, respektive s realitou banality, a současně s dojemně zoufalými vhledy do vnitřního světa své postavy pronásledované nenaplněnými touhami či – možná – jen nereálnými sny, které jej udržují při zdravém rozumu, ale v posledku, jak se hroutí jeho svět, hroutí se i sny. Ostatní herci vytvořili pestrou mozaiku pitoreskních postav. I na minimálním prostoru se jim daří prolomit karikatury zobrazovaných profesí do groteskně absurdní (sou)hry s rozměrem až existenciálním. Důležitá je i výprava (Marek Cpin), jež děj situuje do malého prostoru televizního studia, které se rozkládá a zase kloubí, rozpadá a zase skládá. Postavy se tak ocitají v neosobním prostoru jakési výkladní skříně, osamělé a vnitřně prázdné.
– Divadelní noviny, Sukces měsíce
Pokus o zdivadelnění tématu Dona Quijota inscenátorům i hercům vychází sugestivně, až místy zamrazí, zároveň i zábavně. Šťastně ho zasadili do mediálního provozu, jenž má stírání rozdílů mezi iluzí a realitou takřka v popisu práce. Jeho působivá scénická podoba je dílem Mikuláškova stálého spolupracovníka Marka Cpina.
– MARIE RESLOVÁ, magazin.aktualne.cz
JAN MIKULÁŠEK (1978) Po nedokončeném studiu činoherní režie na Janáčkově akademii múzických umění působil jako umělecký šéf brněnského divadla Polárka. Spolu s dalšími mladými divadelníky vytvořil časem z Polárky sledovanou alternativní scénu, zaměřenou především na autorskou tvorbu pro nejširší spektrum diváků. Dále působil jako umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče a pravidelně spolupracoval s brněnským divadlem Reduta. V roce 2013, kdy umělecký šéf Reduty převzal vedení pražského Divadla Na zábradlí, se stal Mikulášek kmenovým režisérem této scény. Osou repertoáru Divadla Na zábradlí jsou Mikuláškovy režie, které pravidelně hostují na domácích i zahraničních festivalech (Korespondence V+W, Europeana, Buržoazie, Šedá sedmdesátá, Cizinec, Zlatá šedesátá, Požitkáři, Hamleti, Posedlost, AnderSen, Mýcení, Persony). Režijní přístup Jana Mikuláška se často opírá o dramatizace románů a jiných nedramatických textů, původní scénáře, autorské divadlo. Pracuje se střihem, s detailem, s hudebním kontrapunktem i s paralelním odvíjením dějů. Druhou výraznou inspirací je výtvarné umění, ze kterého „přebírá“ důraz na mizanscénu a svícení. Výrazným rysem Mikuláškova rukopisu je hra s významem replik, s kontextem a s asociacemi na zvolené téma; na jevišti dokáže zhmotnit naprosto abstraktní, filozofická témata. Kromě Zábradlí spolupracuje s dalšími scénami, v poslední době především s Národním divadlem (Spalovač mrtvol, Maryša, Kouzelná země, Stát jsem já).
DIVADLO HUSA NA PROVÁZKU Přední brněnská scéna, která byla založena v roce 1967 a jejíž devízou byla nepravidelná dramaturgie (nová témata v původně nedramatických textech). Název divadla je odvozen od svazku experimentálních libret brněnského literáta Jiřího Mahena. U zrodu této progresivní scény stáli dramaturg Bořivoj Srba a režiséři Eva Tálská, Zdeněk Pospíšil a Peter Scherhaufer. Jedno z nejsvobodnějších divadelních seskupení si i přes obtíže v minulém režimu uchovávalo odvahu a svěžest, „Provázci“ hráli v Domě umění, který jinak fungoval (a funguje) jako prostor pro výstavy. V Huse začínaly pozdější hvězdy českého divadla jako Bolek Polívka, Miroslav Donutil, Jiří Bartoška, Karel Heřmánek či Jaromír Dulava. K legendárním inscenacím divadla patří zde premiérovaná Balada pro banditu Miloše Štědroně a Milana Uhdeho či Labyrint světa a lusthaus srdce, který podle Komenského předlohy pro divadlo sepsal Ludvík Kundera, také Rozvzpomínání podle Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále (inscenace byla na repertoáru divadla dříve, než mohla kniha oficiálně vyjít). Dobrá pověst se pojí s aktivitami divadla i po převratu v roce 1989, od září 1993 působí divadlo v Domě pánů z Fanalu na Zelném trhu, jde o jedno z technicky nejlépe vybavených divadel v republice. Umělecké vedení se ve svobodných poměrech střídalo, od roku 2005 stál v čele Husy režisér Vladimír Morávek, kterého v lednu 2019 nahradila režisérka Anna Davidová.
