ŽEBRÁCKÁ OPERA je právem považována za divácky nejpřitažlivější Havlovu hru. Její předlohou je stejnojmenná hra Johna Gaye (svého času inspirovala i světoznámou adaptaci B. Brechta a K. Weilla), v níž dva šéfové konkurenčních zločineckých gangů Macheath s Peachumem bojují o moc nad londýnským podsvětím. Jedinečnost Havlovy adaptace tkví v důsledně nesentimentálním pohledu na mafiánské praktiky vůdců londýnského podsvětí (a potažmo i vůdců světa). Princip bezzásadovosti a lži je tu doveden ad absurdum: každý lže každému a každý každého zrazuje. Nikdo není tím, kým se zdá být. Téma je umocněno jazykem, který je v komickém rozporu s postavami: gauneři, zloději a prostitutky se vyjadřují vysoce kultivovaně, jako dokonalí gentlemani a zároveň odborníci na psychologii, sociologii, etiku atd.; s neúprosnou logikou vrší argumenty pro svá stanoviska i pro případné změny těchto stanovisek, obratně manipulativně vysvětlují své podlé činy a svá selhání. Pravda nevítězí, protože každý zde má tu svou, a i ta platí jen, když se to vyplatí. Idealismus je směšný a musí zákonitě zemřít tam, kde za všech okolností vítězí pragmatický cynismus.
V inscenaci, jež si na rozdíl od jiných na Havlovi nevylámala ani zub, se důsledně „přiznává“ všechno: živá hudba, divadlo na divadle, nápověda jako první pomoc při utonutí v náročné dramatické partituře, bavičství, jež se nám dostalo už i do podvědomí a dáváme mu úchylně průchod i před Hynaisovou oponou, a celková lehká pokleslost, jež sluší hře, předloze i aktuálnímu přesahu do našeho zasmrádlého Babišova.
– VLADIMÍR JUST, Divadelní noviny, Inscenace roku
Režisérka nedělá z Havlovy hry doslovnou moralitu nebo mravoučnou satiru. Naopak za použití herecké naivní přímočarosti, scénické panoptikálnosti a okatých klišé vystrkuje k publiku směšný obrázek, tedy jak to funguje, když se zločin a zákon takto naoko ušlechtile bratříčkují. Výsledný nenuceně jízlivý a parádně svižný dojem umocňují v tomto stopadesátiminutovém večeru všechny scénické složky.
– LUBOŠ MAREČEK, Lidové noviny
Po antihrdinském Macheathovi v Krobově inscenaci z roku 1995 jsem se domníval, že za mého života už nikdo Ladislava Smoljaka nepřekoná: brněnský Petr Štěpán, ač úplně jiný a stejně svůj, se této nezapomenutelné kreaci myslím vyrovnal.
– VLADIMÍR JUST, Literární noviny
HANA BUREŠOVÁ (1959) Od roku 1996 je společně se svým dramaturgem Štěpánem Otčenáškem členem uměleckého vedení Divadla v Dlouhé. Pohostinsky pracovala i v dalších divadlech (Národní divadlo, Divadlo na Vinohradech, Divadlo Na zábradlí, Činoherní studio Ústí nad Labem, Viola, Divadlo M. Držiče Dubrovník, pravidelně hostuje v Městském divadle Brno a v Divadle Ungelt). Absolvovala činoherní režii na pražské DAMU, pod značkou DDT (Družstvo divadelní tvorby) realizovala své první inscenace v pražském Klubu v Řeznické. 1988-92 byla v angažmá ve Středočeském divadle Kladno - Mladá Boleslav, 1992-95 v pražském Divadle Labyrint. Už její první inscenace se vyznačovaly výraznou teatralizací a muzikálností. Tuto muzikálnost uplatnila zejména v hravých adaptacích operet a oper pro činoherce: Mam´zelle Nitouche, Lazebník sevillský, Kamenný host. Vedle komedií se v jejím repertoáru objevovaly od počátku i vážné texty (Play Strindberg, Konec Masopustu, Faidra, Élektra). Během čtvrt století své divadelní práce si tak vytvořila výrazný osobní styl a střídáním repertoárových poloh se přitom úspěšně brání stereotypu. Dosud nastudovala více než šedesát divadelních inscenací. Třikrát získala Cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku (Don Juan a Faust, Smrt Pavla I., Polední úděl), jednou Cenu divadelní kritiky za nejlepší inscenaci roku (Lucerna); její inscenace u nás poprvé uvedené Calderónovy hry Lékař své cti a Klímovy Lidské komedie byly na tuto cenu nominovány.
MĚSTSKÉ DIVADLO BRNO Bylo založeno v květnu 1945 skupinou mladých divadelníků vedenou pětadvacetiletým režisérem Milanem Páskem pod názvem Svobodné divadlo, později bylo několikrát přejmenováno. Od roku 1993 působí pod současným názvem a jeho zřizovatelem je město Brno. V historii divadla se vystřídalo mnoho tvůrců - jmenujme alespoň ty nejpodstatnější, jako byli Rudolf Walter, Libor Pleva, Antonín Kurš, Jan Fišer, Milan Pásek. Od roku 1992 stojí v čele divadla Stanislav Moša, současný ředitel a umělecký šéf činohry, pod jehož vedením divadlo zásadně změnilo umělecký kurz a zaměřilo se kromě činohry i na kvalitní hudebně-muzikálové divadlo, pro něž byl v roce 2004 dostavěn v zadním traktu stávajícího divadla nový sál. Divadlo účinkovalo v Belgii, Dánsku, Francii, Chorvatsku, Holandsku, Lucembursku, Německu, Itálii, Španělsku a Švýcarsku.
