TRIUMF LÁSKY Mladá zamilovaná dívka neuposlechne svého otce – a ten ji proto nechá zavřít do věže. Když se dívka dostává ven, ocitá se ve světě zmítaném boji a chudobou. Má-li nalézt svého prince, musí vyslyšet hlas svého srdce a také čelit generálovi, který dovede jen rozsévat chaos. Olivier Py se jako dramatik a režisér počtvrté vrátil k námětu od bratří Grimmů, tentokrát sáhl po pohádce O panně Mahuleně. Výsledkem je opereta, v níž nás pětice postav – odvážná princezna, znetvořený nápadník, ďábelský generál, ekologicky smýšlející zahradník a kuchyňská služtička – provede dobrodružstvím plným lásky, převleků a soubojů. Pohádkový příběh psaný nerýmovaným alexandrinem v sobě spojuje ryzí radost z hudebního divadla s pohledem na svět v nesnázích: ten náš. Na zoufalství se tu odpovídá fantazií, na válku zpěvem – a to proto, aby láska mohla za pomoci herců, zpěváků a hudebníků slavit triumf.
Olivier Py […] hledá u bratří Grimmů inspiraci často – vyhovuje mu totiž svobodomyslnost a absence morálního ponaučení ve většině jejich textů. Vnímá je jako iniciační příběhy. Triumf lásky je míněn pro mladé publikum, ale je silný, působivý a zneklidňující. Dospělí tu snadno rozeznají hluboké zamyšlení nad naším světem. A děti nejsou hloupé. Chápou všechno. […] Celé je to častěji vážné než hravé, spíš temné než skutečně veselé. Dětem, které lépe než my vědí, jak to na tom světě chodí, to ovšem strach nenažene. Je to melancholická záležitost se záblesky radosti.
– ARMELLE HÉLIOT, Le Journal
Py zručně utváří estetiku upomínající na tradici kočovných divadel. Praktikábly, malované prospekty či fotografie na horizontu také vnášejí jistý expresionistický nádech, který se příběhu skvěle hodí. Důležitá je hudba: všichni čtyři účinkující jsou skvělí herci, ale také muzikanti.
– ARNAUD LAPORTE, France Culture
OLIVIER PY (1965) je jedním z nejoceňovanějších francouzských režisérů a dramatiků dneška. Vystudoval divadlo na pařížské Konzervatoři, zároveň studoval teologii. Roku 1995 se velkou událostí Avignonského festivalu stalo uvedení jeho dramatického cyklu Služebnice (v autorově režii), který trval dvacet čtyři hodin. Od roku 1997 se ujal vedení Centre dramatique national d’Orléans, roku 2007 odtud odešel do proslulého pařížského Odéonu. Roku 2013 se stal ředitelem Avignonského festivalu – jakožto vůbec první režisér v této funkci od časů Jeana Vilara. Je činoherním, operním, ale i filmovým režisérem, vedle toho je i básníkem, prozaikem, hercem a zpěvákem. Jako režisér působil vedle předních francouzských scén také v zahraničí, například v berlínské Volksbühne či v operních domech v Ženevě, Vídni, Frankfurtu, Kolíně nad Rýnem, Moskvě či Edinburghu.
