A NA NOZE PEVNINA

Příběh o malé holčičce, která ráda skákala a tančila. Autorská inscenace o nezdolné touze hýbat se a tančit. Malá holčička Jazmína nejraději ze všeho skáče a tančí. Jednoho dne se však něco přihodí a ona najednou tančit nemůže. Začne si všímat, co se hýbe a tančí kolem ní. Dobrodružství imaginace a radosti ze hry, ve které se prolíná fantazie s realitou, může začít! Něžně dravý a skutečný příběh o radosti z pohybu pro děti a děti v nás.

A NA NOZE PEVNINA Autorská inscenace o nezdolné touze hýbat se a tančit. Malá holčička Jazmína nejraději ze všeho skáče a tančí. Jednoho dne se však něco přihodí a ona najednou tančit nemůže. Začne si všímat, co se hýbe a tančí kolem ní. Dobrodružství imaginace a radosti ze hry, ve které se prolíná fantazie s realitou, může začít! Něžně dravý a skutečný příběh o radosti z pohybu pro děti a děti v nás.

Jazmína Piktorová se s publikem osobně seznámí ve foyer a odvede si ho do studia, díky svému kouzlu a důvěryhodnosti je okamžitě jejich, až má člověk strach, že se jí děti v dobré víře přimotají do akce. Inscenaci otvírá televizní šot, v němž se malá tanečnice svěří, že chce být baletkou. Scénou je pokoj se záclonami, všechno v ní má svou funkci a smysl. Pevnina v poetickém názvu je sádra na zlomené noze, což roztančené dívce brání nejen v tanci. Pohybové a taneční divadlo se potkává s lyrickou klauniádou, bez slov, přesto srozumitelnou. Pohotová výtvarnice několika tahy oživí degasovskou baletku, zaplaví scénu hmyzem, když Jazmínu trápí mravenčení pod sádrou, nebo z barev kouzelně rozpíjí světy vesmíru i fantazie. Zdánlivě jednoduchý nápad, ale s ohromným účinkem, tanečnice i malířka na sebe slyší, vnímají rytmus. Kdyby existoval měřič žasnutí, věřím, že malí i velcí by vykazovali stejnou hodnotu. Špalková a spol. sáhli do vlastních vzpomínek a aniž by odkazovali na jakéhosi Tuláka po hvězdách pro nejmenší, v inspirované miniatuře, která šetří slovy, otevřeli vzpomínky i dospělým. A ve čtyřiceti minutách oslavili pohyb, tanec, divadlo a fantazii, na kterou může být handicap krátký.
– Petr Mareček, Mladá fronta DNES

DIVADLO DRAK bylo založeno v roce 1958. Jeho první období je spjato s autorem a režisérem Jiřím Středou a výtvarníkem Františkem Vítkem. V druhé etapě se tvůrčí tým rozšířil o ředitele a dramaturga Jana Dvořáka, režiséra Miroslava Vildmana, výtvarníka Pavla Kalfuse a hudebníka a herce Jiřího Vyšohlída. Inscenace Pohádky z kufru se stala na světovém festivalu UNIMA v r. 1966 senzací, která založila dosud trvající popularitu Draku jak doma, tak i v zahraničí. V roce 1971 přichází do Draku mladý režisér Josef Krofta. Po příchodu výtvarníka Petra Matáska vzniká v divadle Drak legendární tvůrčí tým ve složení Krofta – Matásek – Vyšohlíd. Díky jejich tvorbě se divadlo brzy stává jednou z nejvýznamnějších loutkářských scén jak doma, tak i v mezinárodním kontextu. V roce 1995 přichází do Draku syn Josefa Krofty režisér Jakub Krofta a společně s ním také scénograf Marek Zákostelecký. Jejich autorské inscenace kombinují prvky jak loutkového, tak i klaunského, vizuálního či hudebního divadla. Začátkem roku 2010 se ředitelkou Divadla Drak stává Eliška Finková a spolu s dramaturgyní Dominikou Špalkovou startují další postupnou proměnu divadla. V souvislosti s otevřením Labyrintu rozšiřují činnost o vzdělávací programy a dílny jak pro děti, tak jejich pedagogy, v rámci projektu Gaudeamus navazují dlouhodobou spolupráci s pražskou DAMU.