MODROVOUS (SIR HALEWYN)

Makabrózní středověká legenda o šlechtici, který vraždí své manželky ve zpracování belgického expresionisty Michela de Ghelderode. Dramatická balada o posedlosti vášněmi se odehrává na temné, téměř prázdné scéně, které vévodí světlo, hudba a herecké výkony.

MODROVOUS (SIR HALEWYN) Makabrózní středověká legenda o šlechtici, který vraždí své manželky, ve zpracování belgického expresionisty Michela de Ghelderode. Tento francouzsky píšící belgický prozaik, dramatik a esejista vlámského původu patří k představitelům expresionistického dramatu a bývá označován za „flanderského Shakespeara“. Pro jeho tvorbu je typická forma hororové grotesky se silnou výtvarnou inspirací v dílech Pietera Bruegela a Hieronyma Bosche. Miloval ale také např. divadlo masek, čehož je hra Sir Halewyn (vycházející z vlámské verze legendy o Modrovousovi), dramatická balada o posedlosti vášněmi, jasným důkazem. Ne vždy totiž musí mít ďábel podobu rohatého čerta, stačí, když si na sebe vezme masku člověka.

V kostýmech, scénografii a použití loutek vystihli Lukáš Kuchinka a Jana Smetanová barokní tvarosloví, děs z blízkosti pekelných mocností snažících se ovládnout svět, i Ghelderodeho blízkost takové obraznosti. Inscenaci vévodí hudba Jakuba Kudláče, vynalézavě děsivá, ponurá, pro činoherce na samé hranici zvládnutelnosti.
– Jiří P. Kříž, Právo

Zařadit Modrovouse žánrově je poněkud komplikovaný úkol. Je to balada, je to jevištní báseň, melodram, někteří mluví o hororu… Pro mě je to především silný obraz, prastarý, temný, ale krásný. Závěrečný polibek lze chápat různě. Pro mě se zkrátka Purmelende nedokázala vrátit mezi lháře a pokrytce, nedokázala se smířit s přetvářkou blízkých. Nejednoznačnost obrazů může mnohé jistě dráždit, ale proč nepřijmout jiný úhel pohledu, jinou poetiku, jiné divadelní prostředky? Opravdu se chceme dívat stále na totéž? V Plzni vznikla výtvarně i hudebně zcela mimořádná inscenace.
– Jan Anderle, MF DNES

NATÁLIA DEÁKOVÁ (1981) Divadelní režii studovala na pražské DAMU. V lednu roku 2005 se stala uměleckou šéfkou Činoherního studia Ústí nad Labem. Po mateřské dovolené se do tohoto divadla vrátila jako kmenová režisérka. Z šestiletého angažmá se nejvýrazněji zapsala do paměti inscenacemi Mahenova Jánošíka, Jak jsem se učila řídit podle P. Vogelové a scénickým komiksem Alois Nebel podle předlohy Jaroslava Rudiše a Jaromíra Švejdíka. V roce 2012 nastoupila jako režisérka Českého rozhlasu v Praze, k úspěchům v tomto pracovním zařazení patří především druhé místo v kategorii drama na Prix Bohemia 2013 (Zellerová: Hovory s astronauty). Od září 2013 je šéfkou činohry Divadla J. K. Tyla, k jejím úspěšným inscenacím patří Camusův Caligula, Mannův Mefisto i tituly Unaveni sluncem a Srpen v zemi Indiánů. V průběhu stálých angažmá v Ústí nad Labem a v Plzni hostovala Natália Deáková v Národním divadle v Brně, hradeckém Klicperově divadle, Středočeském divadle  Kladno, Divadle na Vinohradech, Švandově divadle, Divadle Letí, Divadle Komedie a pražské Meetfactory.

DIVADLO J. K. TYLA Tvoří jej čtyři umělecké soubory, které odehrají zhruba 500 činoherních, operních, operetních, muzikálových a baletních představení ročně. Divadlo se snaží o rozmanitý a žánrově vyvážený repertoár, který zahrnuje i české a zahraniční dramatické novinky. Svou více než staletou historií, uměleckou činností i řadou dalších aktivit se řadí k významným scénám nejen západočeského regionu.