MARYŠA

Inscenace proslulé české divadelní klasiky jemnými posuny v interpretaci postav dokazuje nevyčerpatelný zdroj inspirace tohoto kusu. Maryša má blíž k mladé intelektuálce než k selskému děvčeti a interpretace zvýrazňuje milieu venkovské ženské pospolitosti. Pavla Gajdošíková je nositelkou Ceny divadelní kritiky za výkon v titulní roli.

MARYŠA bratrů Aloise a Viléma Mrštíkových je bezesporu nejznámější a nejhranější české drama. Proč se režisérka rozhodla právě pro tento klasický titul a co je na něm současného? „Příběh Maryši mi přišel nadčasový. A přesný. A taky vůbec ne jen o penězích. Maryša je pro mě žena, která balancuje na ostří nože: bojí se rozhodnout jinak než ostatní a zároveň touží jít svou cestou. A právě tohle morální dilema je důvod, proč má cenu dnes Maryšu uvádět u Bezručů. Protože kolem sebe stále vidíme mnoho lidí, kteří dokolečka opakují to, co považují za dobré, aniž by se skutečně zamysleli, jestli je to také to, co chtějí. A naopak. Není totiž tak těžké udělat rozhodnutí, daleko těžší je ho ustát,“ říká Janka Ryšánek Schmiedtová a dodává: “Důležitým bodem mého rozhodování bylo i to, že jsem v hereckém souboru Bezručů našla ideální představitele pro jednotlivé postavy, a to nejen u titulní role – i když Pavla Gajdošíková je pro mě v tomto ohledu zjevení, ona chápe Maryšu snad i více než já, a to mě pudilo k práci.“ Titul samotný byl v posledních letech několikrát pozoruhodně inscenován, i festival DIVADLO prezentoval v nedlouhém intervalu interpretaci tohoto díla brněnským HaDivadlem (2014) a pražským Národním divadlem (2018).

Snad každý český divák ví, jak toto realistické drama dopadne. Proto se režiséři snaží diváky ohromit především svou nečekanou a inovativní koncepcí. Také inscenace Janky Ryšánek Schmiedtové v Divadle Petra Bezruče je v mnohém překvapivá. Třeba v tom, že se nevyznačuje vypjatými, expresivními scénami ani bujnými režijními nápady či „alternativním“ koncem. Je nesmírně pokorná k předloze – i když byl text i počet postav zredukován – a spíše než drama vesnické je tragédií jedné rodiny. Inscenátoři se nezříkají folklorních motivů – Lucie Labajová ve scénografii a Ivan Acher v hudbě –, avšak používají je uměřeně a v dnešním jazyce. Vědí, že jediný zvýrazněný prvek může zapůsobit obrovskou silou.
– Lenka Dombrovská, Divadelní noviny

Inscenaci Maryši ostravského Divadla Petra Bezruče předcházela před jejím pražským hostováním dobrá pověst a vyprodané představení v Divadle v Celetné potvrdilo, že právem. Režisérka a umělecká vedoucí souboru Janka Ryšánek Schmiedtová se opřela o lineární, přímočarý, logicky po sobě jdoucí příběh této hry, který známe jako vyprávění o nešťastně provdané dívce, která otrávila nenáviděného muže kávou. Tento příběh svou emotivností stále přitahuje, trvale láká k inscenování. Ale málokdy se také chápe jako vynikající, v české tvorbě divadelních her skoro ojedinělá dramatická hodnota, jež nabízí pozoruhodné kvality spojené s dramatičností. Režisérka měla pro své řešení ovšem herečku schopnou sílu této dramatičnosti provést. Pavla Gajdošíková začíná jako mladičká dívenka, poskakující občas jako nezvedené mládě, které si neví se sebou rady, a prožívající nejen svou první lásku, ale i trochu dětinské, leč láskyplné vztahy s otcem. Do tohoto šťastného věku vstoupí první osudové rozhodnutí o sňatku, jež učiní Lízal s Vávrou. Maryša Pavly Gajdošíkové se mu – jak velí příběh – vzpírá, ale nakonec se podvolí tlaku a přijme další rozhodnutí, o němž však od počátku ví, že přinese jen utrpení.
– Jan Císař, Lidové noviny

JANKA RYŠÁNEK SCHMIEDTOVÁ (1983) maturovala na Lincoln High School v americkém Portlandu i na Arcibiskupském gymnáziu v Praze, obor režie vystudovala na brněnské JAMU v ateliéru Ivo Krobota a Petra Oslzlého. Během studií absolvovala stáže v Lisabonu a Glasgowě. Její umělecká aktivita se pohybuje od režie v mnohých českých divadlech (Pardubice, Plzeň, Brno, Zlín, Šumperk) i Bratislavě po spolupráci s rozhlasem a televizí, autorské projekty (divadelní hry i publicistika), organizační činnost (Jiráskův Hronov) a netradiční divadelní aktivity se sociálním zaměřením (projekt PASO A PASO, zabývající se situací mládeže se zkušenostmi ze života v dětských domovech). Významným místem jejího uměleckého působení se stala Ostrava, v Národním divadle moravskoslezském režírovala čechovovskou variaci Kuřačky (2012) od Anny Saavedry i Perfect Days (2014) Liz Lochheadové. Od roku 2015 do letoška byla uměleckou šéfkou Divadla Petra Bezruče, nyní se stává režisérkou bez stálého angažmá.

DIVADLO PETRA BEZRUČE v Ostravě patří k umělecky nejvýraznějším divadlům v České republice, což potvrzuje řada ocenění i ohlasy diváků. Svůj dramaturgický plán Bezruči směřují zejména k mladým divákům a všem, kteří se nebojí aktuálních témat. Soubor disponuje vysoce ceněným uměleckým kolektivem, řada herců, kteří se u Bezručů vystřídali, se prosadila v celorepublikovém kontextu (Richard Krajčo, Lucie Žáčková, Tereza Vilišová, Filip Čapka, Jan Plouhar, Tomáš Dastlík). Originální dramaturgie zahrnuje moderní ztvárnění klasických děl, dramatizace zajímavých nebo „kultovních“ děl literatury či filmu a v neposlední řadě také díla s regionální tematikou. Bezruči na sebe v letošním roce upozornili v rámci předávání Cen divadelní kritiky – Pavla Gajdošíková získala za roli Maryši ocenění za nejlepší ženský herecký výkon roku.