KŘÍŽ U POTOKA

Jevištní ztvárnění dramatizace klasického českého románu podtrhuje baladický rozměr předlohy, dusné venkovské drama o kletbě i vině se ve Františákově interpretaci blíží rozměrům antické tragédie. Vedle mimořádných hereckých výkonů přispívá k uměleckému zážitku také invenční scénografie i vynalézavý hudební podkres, který se vedle folklorních motivů nevyhýbá ani domácí pop music.

KŘÍŽ U POTOKA Příběh lásky z prostředí horských samot. Adaptace románu Karolíny Světlé pojednává o poslední generaci rodu Potockých. Rodu, který tíží skutky předků. Vražda a kletby. Je možné chmury a přízraky našich rodičů i dědů překonat? Prolomit temné vlny stínů minulosti? Dokáže lidská láska bojovat ve vztahu, kde se muž ženě před očima mění z milujícího anděla ve zvíře? Milostné drama z úbočí hor, hra o víře a síle vztahu. Příběh, který je překvapivě i o nás – o lidech, žijících v “rozežrané” době.

„Františák (...) neinscenuje Kříž u potoka ani jako realistické vesnické drama. Důraz na motivace a psychologickou studii postav obohacuje o prvky symbolistické, mystické i společensko-kritické, které mohou připomínat drama severské. Klade důraz na obřadnost, nebojí se patosu. Jeho hrdinové tu ovšem nejsou morálními vzory, nýbrž až archetypálními postavami. K látce přistupuje tak, aby nebyla jen současná, ale aby byla nadčasová.“
– Tereza Hýsková, Divadelní noviny

Že je divák stržen univerzální výpovědí časově i sociálně vlastně již odlehlého příběhu, je dáno také hereckými výkony (...) Všichni mají blízko k expresi, představitelé bratří pak také k naturalismu, jak je patrno z opakovaných opileckých výlevů Štěpánových i zdušené vášnivosti Ambrože. Měl-li být úkol, jejž si Eva ve svém nesení kříže u potoka stanovila, stejně promyšlený jako strhující, pak právě takového účinu dosahuje též Františákova inscenace.  
– Marcel Sladkowski, Divadelní noviny

S vývojem inscenace se proměňuje i herectví, které se vyvíjí od výrazné exprese v úvodu přes psychologické prožívání až po civilnější projev v závěru. (…) Kříž u potoka je mimořádným počinem, kterým se Slovácké divadlo v Uherském Hradišti řadí mezi nepřehlédnutelné české divadelní scény.
– Pavla Bergmannová, Listy

MARTIN FRANTIŠÁK (1974) patří k předním českým režisérům a dramatikům. Absolvoval obor dramatická výchova a posléze také obor režie v ateliéru Arnošta Goldflama na brněnské JAMU. V letech 2005 až 2007 byl šéfem brněnského divadla Polárka, 2007-2013 umělecky vedl ostravské Divadlo Petra Bezruče, 2013-2018 působil jako umělecký šéf činohry brněnského Národního divadla. Téže funkce se od roku 2019 ujal v pražském Švandově divadle. Dlouhodobě spolupracoval s ochotnickým souborem ve valašské Karolince, v kraji, z něhož pochází. Má na svém kontě přes 60 inscenací, z poslední doby připomeňme Podezřelou krajinu s anděly (2016) o osudu básníka Zdeňka Rotrekla a Ibsenovu Paní z moře (2017), obě v brněnském Národním divadle, v Praze pak Topolův Konec masopustu (2018) ve vinohradském divadle a Neviditelného (2019), adaptaci románu Jaroslava Havlíčka, v Městských divadlech pražských. Martin Františák se také jako režisér podílel na záslužném dokumentárním pořadu České televize Čechy jedna báseň, v němž přibližoval divákům současné reprezentanty domácí poezie. Z jeho divadelních her jsou nejznámější Doma, Nevěsta a Karla, všechny inscenované (nejen jím) na českých profesionálních scénách.

SLOVÁCKÉ DIVADLO UHERSKÉ HRADIŠTĚ opakovaně přesahuje svou působností význam regionální scény. Pod uměleckým vedením Michala Zetela zve ke spolupráci zkušené režiséry (Zdeněk Dušek, Martin Františák, Šimon Caban) i ty z mladší generace s občerstvujícím pohledem (Michal Skočovský, Lukáš Kopecký, Linda Keprtová). V alternativní dramaturgické linii SloffÁCKÉ DIVADLO nabízí současné hry v netradičních prostorách (rockový klub, školní třída). Svou práci představuje na předních festivalech (Divadelní svět Brno, Mezinárodní festival DIVADLO, slovenský festival Pohoda). Společně s Městským divadlem Zlín pořádá přehlídku ZARÁZ, seznamující odbornou veřejnost se svými nejlepšími inscenacemi.