MARYŠA

REŽIE: Jan Mikulášek
DRAMATURGIE: Marta Ljubková, Jan Tošovský
SCÉNA: Marek Cpin
KOSTÝMY: Kateřina Štefková
ZVUKOVÝ DESIGN: Michal Cáb
SVĚTELNÝ DESIGN: Ondřej Kyncl

OBSAZENÍ:
LÍZAL Vladimír Javorský
LÍZALKA, JEHO ŽENA Taťjana Medvecká
MARYŠA, JEJICH DCERA Pavla Beretová
VÁVRA David Prachař
FRANCEK Matyáš Řezníček
STROUHALKA, MARYŠINA TETA Martina Preissová
HOSPODSKÝ Filip Rajmont
ROZÁRA, DĚVEČKA U VÁVRŮ Kateřina Císařová (posl. DAMU)

Premiéra 23. listopadu 2017

MARYŠA Toto nejslavnější drama o sňatku pro peníze se na českých scénách uvádí už přes sto let, a přesto stále překvapuje, kolik výkladů unese. Premiéru měla hra na scéně pražského Národního divadla v roce 1894, nyní se sem vrátila už pojedenácté, tentokrát v režii Jana Mikuláška. Folklór je potlačen, vesnické prostředí nahrazuje mohutná scéna nahrávacího studia. „Chtěli jsme vyzvednout univerzální téma toho textu. Kdybychom ho zasadili do konkrétního prostředí, tak bychom o obecnou výpověď přišli. Navíc mám pocit, že folklor dnes působí konejšivým dojmem. My se ale v naší inscenaci snažíme jít proti srsti,“ říká režisér. Vnější znaky (scéna i kostýmy) jsou současné, počet postav je zredukovaný a důraz je položen na sevřenou rodinnou tragédii. Přesto nebo právě proto se tvůrcům daří vystavět hluboce lidský příběh plný metafor a uhrančivých hereckých výkonů. Repetitivní užití rekvizit, symbolika dekorace, paralela mezi tématem a scénografickými prvky, pohybová stylizace – to vše jsou prostředky, které Mikulášek využívá k rozehrání hry o zmaru a nesvobodě. Jde o současný pohled na text, skvělý příspěvek k adaptaci klasiky na velkých scénách.

Herci nejsou omezeni ukotvením inscenace v čase nebo místě, dokonce ani v realitě – jediné, o co jde, je autentické či metaforické vyjádření podstaty situace. Z pozice diváka velmi snadno proplouváme notoricky známým příběhem po vlnách jednotlivých výstupů, vesměs ozvláštněných neobvyklým hereckým nebo výtvarným řešením. Text víceméně známe, takže se můžeme bavit nuancemi, nápady, nechat se strhnout kreativitou herců. Dokonce se možná paradoxně přistihneme, že obsah repliky občas vnímáme silněji skrze tělesný výraz interpreta nebo melodii a dikci jeho hlasu než skrze slova.
– Marie Reslová, Divadelní noviny

Scénograf Marek Cpin hru zasadil do prostředí nahrávacího studia. Tvoří ho dřevěné panelové stěny, což drama vyvazuje z konvencí a doby jeho vzniku. Maryša se tak stává věčným zápasem o svobodu, obrazem jejího oklešťování a ničivého chladu i nedostatku empatie v mezilidských vztazích. Vše v uceleném, působivém režisérském gestu.
– Ester Žantovská, Hospodářské noviny

Jan Mikulášek a jeho tvůrčí tým potvrdili, že představují špičku českého divadla. Maryša nepatří jen k tomu nejlepšímu, co dnes můžeme na českých scénách vidět, ale je to sebevědomá inscenace evropského formátu s čistou estetickou formou, sladěnými hereckými výkony i přesvědčivým společenským apelem. 
– Saša Hrbotický, www.magazin.aktualne.cz

JAN MIKULÁŠEK (1978) Po nedokončeném studiu činoherní režie na Janáčkově akademii múzických umění působil jako umělecký šéf brněnského divadla Polárka. Spolu s dalšími mladými divadelníky vytvořil časem z Polárky sledovanou alternativní scénu, zaměřenou především na autorskou tvorbu pro nejširší spektrum diváků. Dále působil jako umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče a pravidelně spolupracoval s brněnským divadlem Reduta. V roce 2013, kdy umělecký šéf Reduty převzal vedení pražského Divadla Na zábradlí, se stal Mikulášek kmenovým režisérem této scény. Osou repertoáru Divadla Na zábradlí jsou Mikuláškovy režie, které pravidelně hostují na domácích i zahraničních festivalech: Korespondence V+W, Europeana, Buržoazie, Šedá sedmdesátá, Cizinec, Zlatá šedesátá, Požitkáři, Hamleti, Posedlost, AnderSen... Režijní přístup Jana Mikuláška se často opírá o dramatizace románů a jiných nedramatických textů, původní scénáře, autorské divadlo. Pracuje se střihem, s detailem, s hudebním kontrapunktem i s paralelním odvíjením dějů. Druhou výraznou inspirací je výtvarné umění, ze kterého „přebírá“ důraz na mizanscénu a svícení. Výrazným rysem Mikuláškova rukopisu je hra s významem replik, s kontextem a s asociacemi na zvolené téma; na jevišti dokáže zhmotnit naprosto abstraktní, filozofická témata. Pedagogicky působí na DAMU a spolupracuje i s dalšími pražskými scénami, v poslední době především s Národním divadlem (Spalovač mrtvol, Maryša).

ČINOHRA NÁRODNÍHO DIVADLA Působí na třech architektonicky odlišných scénách -  ta největší patří mezi národní emblémy, symboly české kultury a samostatnosti našeho národa a dramaturgie jde cestou klasického českého a světového repertoáru. V klasicistní budově Stavovského divadla jsou uváděna díla klasická i současná a nejprogresivnější Nová scéna slouží jako místo pro autorské projekty nebo české premiéry. Ke spolupráci jsou zváni především představitelé střední a mladé generace a vznikají tak odvážné inscenace, radikální interpretace klasiky či neotřelá ztvárnění současných textů. Činohra ND uvádí sedm až osm činoherních premiér do roka, nicméně velká část činnosti spočívá v doprovodných aktivitách a vzdělávacích programech. Současné vedení Činohry v čele s Danielem Špinarem usiluje učinit z Národního divadla instituci živou a otevřenou. Součástí aktivit je i mezinárodní festival Pražské křižovatky.