REŽIE: Blaho Uhlár
VÝTVARNÉ ŘEŠEN: Miriam Struhárová
VÝBĚR HUDBY: Lenka Libjaková a Blaho Uhlár
Scénář vznikl metodou kolektivní tvorby od 11. října do 7. prosince 2017
OBSAZENÍ:
Michaela Halcinová, Lenka Libjaková, Braňo Mosný, Tomáš Pokorný, Peter Tilajčík
Premiéra 17. prosince 2017
POSTFAKTÓTUM Země je plochá, Finsko neexistuje. Pravda není podstatná. Pět herců se pohybuje v nejasných konturách, neurčitých vztazích, místy se postavy ztrácejí. Možná hledají domov, možná nějaké jistoty, ale to se nedozvíme. Postupně jsme s nimi v kavárně, v autobuse, ale také v neurčité dýmové cloně. Akcentováno je i utrpení z dostatku. Herecké akce zanikají ve tmě a nesmyslnosti, zato smyslnost je v jevištním dění patrná. Slovo nic nevysvětluje.
Během studií na VŠMU jsme se učili, že to, co dnes čteme, je postmoderní, v divadle zase často sledujeme inscenace postdramatických děl. Slyšeli jste už ale o postfaktuálnosti? Co nám přinese tato nová etapa vývoje lidstva? Domnívám se, že Postfaktótum svým názvem částečně odkazuje i na tento novodobý, v médiích často jmenovaný fenomén – tzv. postfaktuální dobu. Nejčastěji se toto označení doby, ve které dnes žijeme, spojuje s populistickými politiky typu Donalda Trumpa a jemu podobných. Bližší specifikace postfaktuální epochy znamená, že lidé víc než faktům věří planým slibům. V souvislosti se Stokou můžeme tvrdit, že absence faktů v jejích inscenacích převažuje už dlouho. Svět se zdá být nevysvětlitelný, lidé rozpačití, ovládaní spíš emocemi než rozumem. Jelikož jsou tituly inscenací Stoky samy o sobě rébusem, můžeme jen spekulovat, o čem je Postfaktótum, nebo se nechat vést vlastními, subjektivními dojmy z představení.
– Lucia Galdíková, MLOKi.sk
Hovořit o plynulé dějové linii v souvislosti se Stokou by byla téměř „urážka“. Text je koncentrovaný do epizod a ne v každé mu patří dominantní místo. Divák ho „čte“ intuitivně, musí se soustředit na verbální rovinu, zároveň pozorně sledovat gesta a pohyb herců, vnímat světelnou a hudební atmosféru a celkovou strukturu divadelního tvaru. Do interpretace a dešifrování významu zapojuje osobní zkušenost a intelekt. Forma inscenace mu to nijak neusnadňuje. Jednotlivé scény jsou oddělené či spojené způsobem připomínajícím filmový střih – buď „ostrou“ pointou nebo prolínáním jedné situace do druhé. Podobnost s filmovými postupy je zřejmá i při řazení obrazů – navazují na sebe skokem, jako by se pokoušely o paralelní „vyprávění“ a zároveň se dostávají do souvislosti s předcházejícími i následujícími scénami ve specifické asociativní montáži.
– Viera Bartková, monitoringdivadel.sk
K legendám slovenského divadla patří nepochybně i Stoka, spjatá od počátku s Blaho Uhlárem, v inscenaci Postfaktótum se v ní – ve velmi dobrém světle – představili Michaela Halcinová, Lenka Libjaková, Braňo Mosný, Tomáš Pokorný a Peter Tilajčík, uvádím všech pět jmen proto, že jsme je mohli vidět i v dalších na přehlídce Nová dráma 2018 prezentovaných projektech a že prokázali výraznou schopnost jevištní koncentrace, osobitosti a toho, co se v Čechách charakterizuje jako působení „přes rampu“. Pravda, v Uhlárově inscenaci, sledu bizarních „existenciálních“ anekdot se protagonisté uplatnili nejpřesvědčivěji. Postfaktótum s krutým humorem demaskovalo společenskou přetvářku, lhostejnost i zhrublost doby, v níž žijeme.
– Jan Kerbr, Kod - konkrétne o divadle
BLAHO UHLÁR (1951) chápe tvorbu jako autorské sebevyjádření a provokaci, bývá charakterizován coby nonkonformní tvůrce. V posledních letech inspiruje a nechá se inspirovat teprve dorůstající generací slovenských divadelníků, o čemž svědčí i inscenace Postfaktótum. Vystudoval režii na bratislavské VŠMU. Od roku 1974 působil v trnavském divadle DPDM (Divadlo pro děti a mládež). V roce 1991 založil s výtvarníkem Milošem Karáskem Divadlo Stoka, dnes už neexistující alternativní prostor, který byl navzdory protestům a peticím vytlačen v roce 2006 městskou výstavbou.
DIVADLO STOKA bylo založeno v roce 1991 Blaho Uhlárem a Milošem Karáskem a patří k legendám slovenské divadelní alternativy. Divadlo působilo v Pribinově ulici v Bratislavě, finanční problémy řešili divadelníci v roce 1997 otevřením „krčmy“, která pomáhala zajišťovat provoz divadla. Stoka se stala multikulturním prostorem, kde hostovala jiná divadla, probíhaly koncerty, autorská čtení, výstavy a další kulturní aktivity. Svoje působiště muselo divadlo nedobrovolně opustit v roce 2006. Stoka se svými nonkonformními inscenacemi několikrát zúčastnila festivalu DIVADLO. Nyní působí jako občanské sdružení, je spjata s uměleckými aktivitami svého zakladatele Blaho Uhlára a poslední inscenace naznačují, že snad „zvedá hlavu z popela“.
