TAJNÝ ŽIVOT FRIEDMANOVÝCH

REŽIE: Marcin Wierzchowski
SCÉNA: Barbara Ferlak
KOSTÝMY: Ewa Mroczkowksa
HUDBA: Urszula Chrzanowska
ASISTENTKA REŽIE, INSPICE: Martyna Rezner

OBSAZENÍ:
ARNOLD FRIEDMAN Piotr Pilitowski
ELAINE FRIEDMANOVÁ Małgorzata Kochan
DAVID FRIEDMAN Patryk Palusiński j.h.
SETH FRIEDMAN, PETER PANARO Jakub Klimaszewski j.h.
JESSE FRIEDMAN Piotr Franasowicz
HOWARD FRIEDMAN, GERALDO RIVERA Jan Nosal
SOUDKYNĚ ABBEY BOKLANOVÁ, STUDENTOVA MATKA Jagoda Pietruszkówna
DETEKTIV FRAN GALASSOVÁ, DEBBIE NATHANOVÁ Maja Pankiewicz
DETEKTIV SQUEGLIA, RON KUBY Kajetan Wolniewicz
INSPEKTOR MCDERMOTT, ANDREW JARECKY Ryszard Starosta

Premiéra 19. listopadu 2016 na scéně Stolarnia

TAJNÝ ŽIVOT FRIEDMANOVÝCH Inscenace Marcina Wierzchowského se inspirovala dokumentárním filmem Andrewa Jareckého Vše o Friedmanových. Vítěz festivalu Sundance, film nominovaný na Oscara, vypráví příběh dobře situované židovské rodiny, jejíž život je obrácen naruby poté, co jsou otec a nejmladší syn obviněni z pedofilie. Duch staré řecké tragédie se spojuje s tvrdou kritikou amerického způsobu života a jeho prázdných příslibů. Ve Wierzchowského divadelní verzi jsou diváci uvedeni do středu událostí, které nevycházejí ani tak ze skutečného příběhu Friedmanových, jako z jeho symbolického rozměru, spojeného s tématem zločinu a trestu. Mají jedinečnou příležitost účastnit se divadelní vivisekce tohoto slavného případu. Hra nenabízí jednoduchou diagnózu, ani jednoznačné odpovědi na otázku dobra a zla v lidské povaze. Zkoumá především povahu spáchaného zločinu, kterou neurčují pouze konkrétní skutky, ale velkou měrou také způsob, jakým o nich vyprávíme.

Režisér nechává diváky pohybovat po divadle, významně redukuje vzdálenost mezi nimi a herci a přitom zkoumá mechanismy moderního honu na čarodějnice. Hledání nového divadelního modelu se snoubí s odvážným sociálním pozorováním a pojmenováním věčné potřeby najít obětního beránka. Wierzchowski připomíná, že nic není černé, nebo bílé.

Inscenace byla oceněna Velkou cenou na 10. ročníku festivalu Božská komedie v Krakově 2017. Cenami za nejlepší herecké výkony byli tamtéž vyznamenáni i Małgorzata Kochan a Piotr Pilitowski.

Během představení se zdá, že obvinění jsou postavena na nevyvratitelných důkazech, ale v jednom okamžiku zazní věta, která naznačuje, že Friedmanovi byli obžalováni neprávem. Držíme jim palce, protože jsou jako my – obyčejná, milující rodina. Otec, matka, tři synové, stabilní existence celé roky beze změny. Má je strašné podezření připravit o všechno? Jedinečnost představení spočívá ve faktu, že pokrývá celou budovu, v níž je umístěna scéna Truhlárny. V jedné z místností je byt Friedmanových – vidíme cédéčka, která poslouchají, plakáty na stěnách, večeři na stole. Pak se přesuneme do počítačové místnosti, do výslechové místnosti na policii, do věznice a nakonec k soudu a do projekční místnosti. Působivá je logika a preciznost, s jakou byla tato trasa zkonstruována z tajností americké rodiny, ale i forma herců z Lidového divadla. Hrají hned vedle nás, někdy si k nim můžeme přisednout na tentýž gauč. Díváme se na herce jakoby ve velkém detailu, vidíme každou vrásku na jejich tvářích. Zdá se, že Arnold (fantastický Piotr Pilitowski) ve svých odrbaných džínách a velkých brýlích je ten člověk, kterého jsme potkali na cestě do Nowé Huty.
– Jacek Wakar, Polskie Radio  

Poté, co jsem viděl Tajný život Friedmanových, se cítím jako krajta, která pozřela antilopu. Spolkl jsem ji, a konce nedohlédnu, všechno je tady: verze, interpretace, postava, lokace… Mezi jinými i pokoj v bytě Friedmanových, policejní stanice, vězení, soud. Doslova vnikáme do jejich postav, vžíváme se do nich, provází nás mnohočetný vypravěč, příběh je čím dál zamotanější, dějové zvraty překvapují více, dobro se ztrácí v zahradách zla.
– Piotr Wyszomirski, Gazeta Świȩtojańska

Tajný život Friedmanových je také představení fantastických výkonů. Herci stojí před námi podivně zranitelní, jakoby svlečení z herectví, připraveni o veškeré triky a naučené hry. Předvádějí intimitu. Vstoupit do tohoto světa je pro diváka téměř nezbytnost, velice intenzivní zážitek. Zblízka si prohlížíme hrdiny hry, sedíme vedle nich, mluvíme s nimi na cestě k příštímu dějišti. Mezi nimi a námi vzniká pouto a v jistém okamžiku se ukáže, že nic není, jak se zdá. Magie divadla nebo iluze života?
– Magda Mielke

Tvůrci Tajného života Friedmanových nerozhodují, zda byl Arnold, obžalovaný ze sexuálních zločinů, vinný uvedenými obludnostmi anebo do jaké míry byl vinný. To není předmětem umění. Pilitowského hrdina se stává referenčním bodem pro všechna trapná tajemství, skrytá mezi čtyřmi stěnami všech spořádaných domácností hrozných měšťanů. Zdržme se odsudků, neházejme kamenem. Pochybností je příliš mnoho. Arnold stojí před námi ve svých odzbrojujících brýlích a s podivnou grimasou, jako by se měl každou chvíli rozesmát. Nebo to jsou slzy?
– Lukasz Maciejewski, Polska Gazeta Krakowska 

MARCIN WIERZCHOWSKI (1976) divadelní režisér, dramaturg, autor divadelních her napsaných většinou pro vlastní inscenace. Je absolventem režie na Státní divadelní škole Ludwika Solského. Dnes sám přednáší na Filmové škole v Lodži. Již dvanáct let režíruje v řadě polských divadel. V krakovském divadle Laznia Nowa připravil své hry Supernova. Rekonstrukce (2008) a Poslední pokušení (2010). Jako dramatik a režisér spolupracoval také např. s Novým divadlem v Poznani (Město žen), s Divadlem W. Horzyci v Toruni (Medea, Justina, Kansas) a s Teatrem Współczesnym ve Štětíně (Idioti). Spolu s Romanem Pawłowskim připravil scénář pro dokumentární seriál Příběh Jeżyc. Naslouchej městu!

TEATR LUDOWY v Krakově, umístěný na sídlišti Osiedle Teatralne v obvodu Nowa Huta, byl otevřen 3. prosince 1955. V té době oficiální politika socialistického realismu v umění dospěla ke konci a byla nahrazena destalinizací, jež kulminovala v událostech polského Října. Ludowy brzy proslul jako přední avantgardní scéna města díky spolupracujícím umělcům, jako byli Józef Szajna, Tadeusz Kantor, Lidia Zamkow, Krystyna Zachwatowicz a další. V demokratickém Polsku převzal divadlo herec, režisér a politik Jerzy Fedorowicz (1989 –2012). Pod jeho vedením se divadlu dostalo značného uznání a četných ocenění. Experimentování se současnými terapeutickými a uměleckými aktivitami v raných 90. letech přispělo ke vzniku inscenace Romeo a Julie, která přizvala k účasti mladé lidi z punkové a skinheadské subkultury a vzbudila značný zájem v zahraničí. Zde leží počátky významného proudu divadelních, vzdělávacích a terapeutických aktivit nazvaných Terapia przez sztuke (Léčba uměním), který v různých formách, rozsahu a programovém zacílení funguje dodnes. V té době bylo divadlo také dvakrát pozváno na Edinburský festival – v roce 1996 s Macbethem v režii Jerzyho Stuhra a o rok později s Antigonou v režii Włodzimierze Nurkowského. V letech 2012 – 16 vedl divadlo Jacek Strama. V září 2016 převzala řízení divadla Małgorzata Bogajewska, mladá polská režisérka, která se zejména chce vrátit k jeho nejlepším tradicím. Chce hledat novou estetiku a nový divadelní jazyk, rozvíjet projekty na hranici mezi různými druhy umění, reinterpretovat slavné texty evropské klasiky a iniciovat participativní projekty, jež budou divácky rezonovat a pronikavě komentovat politickou a sociální realitu.