HOMO FABER

REŽIE: David Šiktanc
DRAMATIZACE A DRAMATURGIE: Karel František Tománek
PŘEKLAD: Helena Nebelová
SCÉNA: Jan Štěpánek
HUDBA: Ondřej Švandrlík
KOSTÝMY: Juliána Kvíčalová

OBSAZENÍ:
WALTER Martin Finger
SABETH Marie Štípková
HANA Marta Vítů
HERBERT Jan Plouhar
BAPTISTICKÝ KAZATEL Matúš Bukovčan
IVA Anna Fišerová
MLADÍK Lukáš Černoch

Premiéra 22. dubna 2017

HOMO FABER Divadelní adaptace jednoho z nejvýznamnějších románů 20. století (1957). Próza předního švýcarského autora přibližuje v reálné i symbolické rovině „rozumového“ člověka, inženýra Waltera Fabera, jemuž náhodné setkání s mladou dívkou zboří jeho jistoty a navíc oživí zasuté události z minulosti. Technicky založený hrdina se vrací k elementárním hodnotám, za tento návrat ovšem zaplatí vysokou cenu. Představitel titulní role Martin Finger byl za výkon v této inscenaci nominován na Cenu Divadelních novin, Cenu divadelní kritiky i na Cenu Thálie.

Režisér David Šiktanc pojal Homo Fabera jako „hru o muži v nejlepších letech“ a jeho obrácení podává coby retrospektivní komentář zmoudřelého padesátníka. Scestovalý a elegantně ustrojený Walter Faber, jehož ztvárnil Martin Finger, je expertem na stavbu přehrad. Propadá se do vzpomínek, které se jako epizodní scénky střídají, a dokonce prolínají. Stane se, že Faber, který vyhledává jen krátkodobé vztahy, občas mluví se dvěma netrpělivými ženami najednou.
– Magdaléna Čechlovská, Hospodářské noviny

Tajemnost a balanc mezi fatalisticky vážným a nevážným jsou nejlepší půdou pro chladné, navenek jakoby neemotivní, o to však působivější herectví Martina Fingera. Homo Faber v Činoherním studiu není monodrama, ale všechny přítomné postavy slouží zejména k dokreslování proměny Waltera Fabera. Sice zde mluví a jednají – především Marie Štípková jako jeho osudová žena Sabeth je skvělá -, ale v omezené míře, navíc jsou jejich promluvy přerušovány střihy, které nás přenášejí do stále nových událostí (jež ovšem mohly časově předcházet!), aby nám pomohly pochopit a sestavit jednu životní cestu.
– Lenka Dombrovská, Divadelní noviny

Hlavní tíha inscenačního sdělení leží na Martinu Fingerovi, který nesejde z jeviště. Finále, kdy jako nemocný člověk „účtuje“, patří už pouze jemu. Inženýr Faber odchází ze světa, do půli těla obnažený se občas pohybuje před toaletním zrcadlem a těká i po jiných zákoutích jeviště. Divadelní tvar je v této komorní fázi překvapivě nejúčinnější. Obě protagonistky podávají též úctyhodné výkony, Marta Vítů vytváří přítelkyni Hanu nenápadnými prostředky, pravou identitu Sabeth před Faberem tají, i když se dozvídá, že došlo k incestu. O skutečném stavu věcí informuje „vyhořelého“ nešťastníka až po dceřině smrti. Marie Štípková představuje Sabeth jako emancipovanou, poněkud tajemnou mladou dívku, postava je prezentována dostatečně sugestivně na to, abychom uvěřili, že dokáže již poněkud cynického muže středního věku upoutat.
– Jan Kerbr, Lidové noviny

DAVID ŠIKTANC (1987) absolvoval DAMU, obor divadelní režie. Do Činoherního studia k režii titulu Homo Faber se vrátil po pěti letech, kdy zde nastudoval drama Ewalda Palmetshofera Hamlet je mrtev. bez tíže. Hra byla oceněna roku 2011 Cenou Marka Ravenhilla. Šiktanc režíroval také v Komorní scéně Aréna v Ostravě, Východočeském divadle v Pardubicích či Moravském divadle v Olomouci. Úspěšné byly především jeho ostravské inscenace (Brechtův Baal, Ibsenova Divoká kachna). Od příští sezóny se David Šiktanc stane kmenovým režisérem Činoherního studia.

ČINOHERNÍ STUDIO ÚSTÍ NAD LABEM vzniklo v roce 1972. Patřilo v období normalizace k nejprogresivnějším souborům v Československu, reprezentovalo enklávu tvůrčí svobody. S tímto obdobím jsou spjata jména režiséra Ivana Rajmonta, dramaturga a později herce Leoše Suchařípy, herců Jiřího Bartošky, Karla Heřmánka, Marie Spurné, Vladimíra Kratiny, Tomáše Töpfera, Jana Hrušínského. Divadlo poskytovalo možnost pracovat i v Praze zakázaným tvůrcům, například Janu Grossmanovi. Ducha tvůrčí svobody si divadlo uchovalo i v pozdějších letech, na jeho prknech kupříkladu působili pozdější hvězdy jako Ivana Chýlková či Karel Roden, další etapa uměleckého vzmachu je spjata s režisérem a dramatikem Jiřím Pokorným. Působily tu silné tvůrčí osobnosti typu Lenky Havlíkové či Michala Langa. Na provozní problémy ovšem soubor narážel i v období po sametové revoluci, nejvážnější byla roztržka s radními města Ústí v roce 2014, kdy divadlu hrozila likvidace administrativní cestou. Po přestálých problémech se však ústecký soubor znovu vzchopil k pozoruhodným uměleckým výsledkům a nesešel ze své cesty moderního nekomerčního divadla.