BÍLÝ TESÁK

REŽIE: Jakub Vašíček
DRAMATURGIE: Tomáš Jarkovský
VÝPRAVA: Antonín Šilar
KOSTÝMY: Tereza Venclová
HUDBA: Daniel Čámský

OBSAZENÍ:
Dominik Linka, Luděk Smadiš, Milan Hajn, Milan Žďárský, Jiří Vyšohlíd, Jan Popela

Premiéra 3. dubna 2018

Upozornění: v představení se kouří

BÍLÝ TESÁK Daleko na severu za časů zlaté horečky, v nehostinném místě a v drsné době, vyrůstá ze štěněte v dospělého psa Bílý tesák, kříženec psa a vlka. Od přírody má do vínku nadělenou divokost a nespoutanost, musí se ale naučit podřizovat lidem a vyjít s ostatními psy. Nedokáže se jen tak začlenit do smečky psů ani lidí, není přijímán a sám obtížně přijímá. Jeho jinakost ho předurčuje být buď tím prvním mezi všemi, nebo posledním. Během svého dospívání se setkává s násilím a nenávistí, ale také s laskavostí, ba dokonce i s láskou. Co se nakonec nejsilněji otiskne v jeho duši? Podaří se mu najít klid?

Na 33. ročníku festivalu Skupova Plzeň získali tvůrci Cenu města Plzně za inscenační koncept.

Hlavní hrdina má celou dobu v ruce kameru, která funguje jako jeho oči. Cokoli, na co se Bílý tesák dívá, vidíme promítnuté na velkém plátně. Divákovi se tak nabízejí dvě perspektivy: hlavního hrdiny, která je velmi blízká, selektivní a částečně zmatečná a zároveň divák vidí celé situace v kontextu, jako vnější pozorovatel. Tento princip poskytuje možnost hlubšího pochopení hlavního hrdiny, ale i detailnější analýzu toho, co se právě odehrává.
– Nicol Škvarová, Divědové na blogu

Kamera nabízí možnost být jednotlivým obrazům na milimetry blízko, dokáže dynamicky vylíčit dramatické situace a simulovat život z psí perspektivy – trhavé přelety pohledem, intenzivnější vnímání pachů a zvuků – to všechno navíc v krásné realistické výpravě Antonína Šilara. Kameru v ruce většinu času drží představitel Bílého tesáka Milan Hajn a odvádí opravdu skvělou hereckou i kameramanskou práci. Za zmínku určitě stojí i herecké výkony představitelů ostatních psů ze smečky – jsou ztvárněni velmi věrohodně, přesto bez zbytečného pitvoření a přehrávání.
– Marta Herrmannová, Zpravodaj festivalu Skupova Plzeň

JAKUB VAŠÍČEK (1979) a TOMÁŠ JARKOVSKÝ (1986) Absolventi oboru režie na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, během studií jako autorský tandem nastudovali pro Naivní divadlo Liberec vlastní hru Neklan.cz aneb Ze Starých pověstí českých. V dalších letech pak opakovaně spolupracovali jak s Naivním divadlem (Velbloud, ryba, slepice aneb Námořnická historie, Biblické příběhy), tak s dalšími divadly u nás i v zahraničí. Byli či jsou pravidelnými hosty v plzeňském divadle Alfa (Hamleteen, Ostře sledované vlaky, Spadla klec! aneb První případ podporučíka Vitáska, Gazdina roba), v pražském Minoru (Perníková chaloupka, Jak kohouti obarvili svět aneb Magoři dětem, Záhada Hlavolamu), v Malém divadle v Českých Budějovicích (Tom Sawyer, Vyhnanci a vyděděnci, Sto roků prázdnin) nebo ve slovinském Mariboru (?Zakaj, Cyrano!). Od podzimu 2014 působí v královéhradeckém Divadle DRAK, Jakub Vašíček coby kmenový režisér a umělecký šéf, Tomáš Jarkovský jako dramaturg. Vedle toho mají ještě vlastní nezávislé divadlo Športniki, které s několika dalšími spolužáky z pražské DAMU spoluzaložili v roce 2011.

DIVADLO DRAK bylo založeno v roce 1958. Jeho první období je spjato s autorem a režisérem Jiřím Středou a výtvarníkem Františkem Vítkem. V druhé etapě se tvůrčí tým rozšířil o ředitele a dramaturga Jana Dvořáka, režiséra Miroslava Vildmana, výtvarníka Pavla Kalfuse a hudebníka a herce Jiřího Vyšohlída. Inscenace Pohádky z kufru se stala na světovém festivalu UNIMA v r. 1966 senzací, která založila dosud trvající popularitu Draku jak doma, tak i v zahraničí. V roce 1971 přichází do Draku mladý režisér Josef Krofta. Po příchodu výtvarníka Petra Matáska vzniká v divadle Drak legendární tvůrčí tým ve složení Krofta – Matásek – Vyšohlíd. Díky jejich tvorbě se divadlo brzy stává jednou z nejvýznamnějších loutkářských scén jak doma, tak i v mezinárodním kontextu. V roce 1995 přichází do Draku syn Josefa Krofty režisér Jakub Krofta a společně s ním také scénograf Marek Zákostelecký. Jejich autorské inscenace kombinují prvky jak loutkového, tak i klaunského, vizuálního či hudebního divadla. Začátkem roku 2010 se ředitelkou Divadla Drak stává Eliška Finková a spolu s dramaturgyní Dominikou Špalkovou startují další postupnou proměnu divadla. V souvislosti s otevřením Labyrintu rozšiřují činnost o vzdělávací programy a dílny jak pro děti, tak jejich pedagogy, v rámci projektu Gaudeamus navazují dlouhodobou spolupráci s pražskou DAMU. Zdaleka nejúspěšnější je inscenace Poslední trik Georgese Mélièse v režii Jiřího Havelky (2013), která obdržela celou řadu prestižních ocenění a je zvána na festivaly po celém světě. V září 2014 do Draku nastoupili nový kmenový režisér a umělecký šéf Jakub Vašíček a dramaturg Tomáš Jarkovský, kteří tu připravili například úspěšné inscenace Amundsen kontra Scott nebo O bílé lani.