Lucerna

Úprava: Hana Burešová a Štěpán Otčenášek
Režie: Hana Burešová
Dramaturgie: Štěpán Otčenášek
Scéna: David Marek
Kostýmy: Hana Fischerová
Hudební adaptace: Hana Burešová 
Hudba (s využitím motivů z českých luhů /i hájů/): Marek Doubrava
Projekce: František Pecháček
Světelný design: Filip Wiesner
Pohybová spolupráce: Martin Pacek

Obsazení:
Mladá kněžna: Eva Hacurová
Dvořen: Jan Meduna
Vrchní: Miroslav Hanuš
Mlynář: Igor Orozovič
Bába: Jaroslava Pokorná
Hinička: Veronika Lazorčáková / Marie Poulová
Zajíček, učitelský mládenec: Jan Vondráček
Braha, sekerník: Jiří Wohanka
Zima, šumař: Čeněk Koliáš
Sejtko, šumař: Martin Veliký
Klásek, šumař: Pavel Tesař
Klásková: Magdalena Zimová
Vodník Ivan: Arnošt Goldflam
Vodník Michal: Martin Matejka
Pan Franc: Tomáš Turek
Mušketýr, Žán: Tomáš Borůvka
Kroužilka, rychtář: Martin Matejka

Premiéra: 17. března 2017

Lucerna Z čeho pocházíme, z jaké látky jsme stvořeni? Co byli, jaké sny měli naši předkové a jaké nám vštípili ideje a iluze? Jakou historii nám vyprávěli, jakými legendami a mýty jsme byli odkojeni? Lucerna, kterou napsal jeden z nejvýkonnějších a nejznámějších tvůrců těchto mýtů, Alois Jirásek, je hrána už přes sto let na všech možných českých scénách profesionálních i ochotnických, byla mnohokrát i zfilmována a stala se jedním z děl, která formují národní identitu. Všichni ji přece už známe, všichni víme, že je to jen taková líbezná a trochu komická pohádka, kde se zpupná vrchnost snaží „zatnout tipec“ jednomu hrdému Mlynáři, bůhvíproč porazit jeho lípu a odvést mu jeho milou, na kterou líčí i Vodník, blekotaje uslintaně „Haničko - sluníčko“, kde Mlynář s lucernou provází svůdnou Kněžnu lesní mokřinou k zámečku, zatímco kolem v temném lese vytrubují vystrašení šumaři nějakou „kasací“, kde jedna urputná „stihačka“ obsedantně pronásleduje unikavého manžílka, až vyděsí i Vodníka  – a nakonec všichni klečí pod zpívající lípou, ze které vystoupí čistá panna…  Ale známe ji opravdu? A má co říci i dnes, kdy je svět tak jiný, než býval v dobách Jiráskových a „za onoho času“, v němž se hra odehrává? Režisérka Hana Burešová přistupuje k nejuváděnější hře české divadelní historie s  lehkou ironií a muzikálností pro soubor Divadla v Dlouhé typickou. Jiráskův „sen jedné české noci“ a jeho dobový pohled na provinciální českou společnost „v zámku i podzámčí“ zde nabývá nové zábavnosti a nových významů, plynoucích ze snahy dnešním divadelním jazykem a současným pohledem vyložit snažení klasikových postav.

Představení vás v mžiku atakuje hravostí, jemným humorem, ryzí divadelní poezií. A zároveň oslní vzájemnou provázaností inscenačních položek, scénografie, hudby, stylového herectví. (…) V jistém smyslu je Lucerna jednou z nejdokonalejších a nejstylovějších inscenací celé dosavadní režisérčiny kariéry. A také důrazným uměleckým gestem, které stírá prach z půvabného klenotu české dramatiky. (…) Hana Burešová Jiráskův text respektuje, nevysmívá se mu, nesnižuje ho, naopak, snaží se dostát každé z jeho vrstev, pohádkové, komediální, národně-mytizující, společenskokritické i obecně lidské, jak se to zračí v postavách kněžny či starého vodníka Ivana.
Saša Hrbotický, aktuálně.cz

Režisérka Hana Burešová našla přesnou rovnováhu mezi aktualizací a zachováním pohádkového kouzla.
Magdalena Čechlovská, Hospodářské noviny

Jsou-li v čem úprava Jiráskova textu, již vytvořili Hana Burešová a Štěpán Otčenášek, i celá inscenace nejpozoruhodnější, pak je to v dramatické situaci, jež vzniká setkáním Kněžny s českým prostředím. (…) Eva Hacurová má pro takto pojatou ústřední postavu nejen zjev zralé ženské jistoty, ale i bystrou inteligenci, pronikavý úsudek, dychtivou touhu po setkání s něčím jiným a k tomu bezpečnou suverenitu velkého světa. Ale setkává se s devótností, servilitou, ponížeností, provinciální malostí. Tahle Kněžna se přesvědčivě dokáže vcítit do krásy krajiny, jež tak kontrastuje s upachtěností českých lidiček, umí skutečně pochopit majestátní velikost lípy. Obdobně jí imponuje i Mlynář přirozenou hrdostí a vzdorem, s nímž chrání život svůj, svých blízkých i českou krajinu, protože do ní patří. Tyto vlastnosti činí Igor Orozovič zcela přirozenou, normální součástí chování a jednání Mlynáře.
Jan Císař, Lidové noviny

Divadlo v Dlouhé připravilo líbeznou podívanou, v režii Hany Burešové uvedlo Jiráskovu Lucernu tak, aby se soudobý divák nenudil a přece se na své češství dobře upamatoval.
Dana Benešová-Trčková, ČT24

Hana Burešová (1959) Absolvovala činoherní režii na pražské DAMU, pod značkou DDT (Družstvo divadelní tvorby) realizovala se svým manželem Štěpánem Otčenáškem, který je jejím stálým dramaturgem, své první inscenace v pražském Klubu v Řeznické. Od roku 1988 do roku 1992 byla v angažmá ve Středočeském divadle Kladno - Mladá Boleslav a následně v pražském Divadle Labyrint. Roku 1996 se stala společně s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem a dnes již zesnulým režisérem Janem Bornou uměleckou vedoucí Divadla v Dlouhé. Učí na Divadelní fakultě pražské AMU. Pro režijní tvorbu Hany Burešové je příznačná široká žánrová a stylová pestrost. Její divadelně invenční režie se vyznačují velkým citem pro styl, schopností sdělit obsah hry nezaměnitelnou formou, jež přísně vychází z poetiky předlohy. Dosud nastudovala přes šest desítek divadelních inscenací, třikrát získala Cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku (Don Juan a Faust - 1993, Smrt Pavla I. - 2008, Polední úděl - 2012). Na plzeňském festivalu jsme naposledy v roce 2015 viděli její inscenaci Gogolových Mrtvých duší z repertoáru Městského divadla Brno.

Divadlo v Dlouhé je repertoárové divadlo se stálým hereckým souborem. Vzniklo v roce 1996 a jeho zřizovatelem je hl. m. Praha. V čele divadla stojí ředitelka Daniela Šálková a umělecké vedení - dramaturg Štěpán Otčenášek a režisérka Hana Burešová. Zakládajícím členem vedení a kmenovým režisérem byl také režisér Jan Borna, který zemřel 16. 1. 2017. Od začátku letošní sezony se členem širšího uměleckého vedení stalo režijní duo SKUTR, jehož první prací v Dlouhé je Čechovův Racek. Základním rysem inscenační práce Divadla v Dlouhé je záměrná žánrová a stylová pestrost. Tomu odpovídá i pestrá dramaturgie, orientující se především na tituly méně známé, dosud v Čechách neuvedené a neověřené. Inscenace Divadla v Dlouhé přitom často využívají muzikantského, pěveckého a pohybového potenciálu herců, výtvarné a hudební metafory, bohatých světelných a audiovizuálních prostředků. Tím vším se Divadlo v Dlouhé ve spektru českých divadel vymezilo jako divadlo, které překračuje činohru směrem k alternativnímu, hudebnímu, loutkovému či kabaretnímu žánru.
Inscenace Divadla v Dlouhé se hrají dlouhá léta a dosahují značného počtu repríz, zároveň jsou vysoce ceněny kritikou a často získávají ceny či nominace v odborných anketách, pravidelně jsou také zvány na prestižní divadelní festivaly. V anketě o Ceny divadelní kritiky 2016 bylo Divadlo v Dlouhé druhé v kategorii Divadlo roku.