Překlad: František Fröhlich
Režie: David Šiktanc
Scéna: Nikola Tempír
Kostýmy: Juliána Kvíčalová
Hudba: Ondřej Švandrlík
Dramaturgie: Tomáš Vůjtek
Obsazení:
Podnikatel Werle: Kostas Zerdaloglu
Gregers Werle, jeho syn: Michal Čapka
Starý Ekdal: Vladislav Georgiev
Hjalmar Ekdal, jeho syn, fotograf: Josef Kaluža
Gina Ekdalová, Hjalmarova manželka: Tereza Cisovská
Hedvika, jejich dcera, čtrnáct let: Zuzana Truplová
Paní Sörbyová, hospodyně továrníka Werleho: Alena Sasínová-Polarczyk
MUDr. Relling, lékař: Petr Panzenberger
Molvik, zběhlý teolog: Šimon Krupa
Petterson, sluha továrníka Werleho: Petr Pěnkava
1.host: Petr Panzenberger
2.host: Šimon Krupa
Premiéra: 22. října 2016
Divoká kachna Klasickou hrou Henrika Ibsena se prezentuje Komorní scéna Aréna z Ostravy, která v každoroční anketě kritiků již třikrát získala ocenění Divadlo roku (2013, 2015, 2016). Svoje kvality tento soubor prokázal už několikrát také na festivalu DIVADLO, kde uvedl inscenace Psí srdce, Svatba, Racek, S nadějí i bez ní, Ruská zavařenina, Slyšení... Ibsenova tragikomedie, která měla premiéru v roce 1885 v Bergenu, se nesetkávala bezprostředně po svém vzniku s příliš nadšeným přijetím, dnes je však považována za jeden z nejhlubších a také kompozičně nejmodernějších klasikových textů. Ani na festivalu DIVADLO se neobjevuje tento titul poprvé, návštěvníci přehlídky ho měli možnost zhlédnout v provedení Norského národního divadla z Osla i Divadla Petra Bezruče z Ostravy. Režisér David Šiktanc Divokou kachnu charakterizuje takto:“Ta hra je o pátrání, co je životní pravda a co životní lež. Kdy ještě autenticky žijeme a kdy se obklopujeme různými formami vycpávek a clon, které před sebe stavíme a které jsou nám často obranou či výmluvou před skutečností“.
Divoká kachna režiséra Davida Šiktance a dramaturga Tomáše Vůjtka sází na realistickou notu a staví do popředí mikrokosmos rodiny Ekdalových. Původně bezproblémová idylka postavená na umělém obrazu Hjalmara Ekdala jako živitele rodiny tak postupně přechází do drásající analýzy vztahu mezi člověkem a jeho touhou, vztahu rodiče k nemanželskému dítěti i manželství samotnému. Záměrně je však utlumena symbolická rovina Ibsenova textu představovaná podobenstvím o divoké kachně. Nutno však podotknout, že i tato interpretace Ibsenovi sluší.
Iveta Dudová, UNDG.cz
Autor scény Nikola Tempír postavil na hrací ploše panelákový pokoj vybavený sterilním nábytkem ve stylu severských výrobců. Zdánlivá čistota a úpravnost je však v příkrém rozporu se špínou v mezilidských vztazích jednotlivých postav.
Ladislav Vrchovský, Ostravan
Objevili spolu (režisér a dramaturg) v textu groteskní komediálnost, byť právě a nejvíc v onom proklamovaném a ústředním tématu – žití v pravdě i za cenu ubližování svému okolí.
Jiří P. Kříž, Právo
Když deklasovaný opilý nájemník spořádané rodiny Ekdalovy jde z nouze vrhnout z balkonu, přilípne se obsah jeho žaludku na vzorovou tapetu města, čímž je celá pracně budovaná „ikea idyla“ Ekdalových usvědčena z umělé papírovosti – nejde o samoúčelný gag, ale i o sémantické gesto.
Vladimír Just, Divadelní noviny
David Šiktanc (1987) patří k nejmladší generaci českých režisérů, hned po absolvování gymnázia byl přijat na DAMU - obor režie, studoval tam v letech 2006 - 2011 a absolvoval inscenací Brechtovy hry V houštinách měst. S výjimkou let 2013 - 2015, kdy byl v angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni, je režisérem „na volné noze“. Jako čerstvý absolvent vytvořil úspěšnou inscenaci Palmetshoferovy hry hamlet je mrtev. bez tíže v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, za kterou získal Cenu Marka Ravenhilla (uděluje porota, která vybírá z inscenací současných textů). K jeho úspěchům lze počítat také Mayenburgova Ošklivce v Plzni (2012) i O´Neillovu Cestu dlouhým dnem do noci v Klicperově divadle v Hradci Králové (2013). V ostravské Aréně nerežíruje poprvé, už v roce 2015 zde nastudoval Brechtova Baala. Zatím posledním jevištním dílem Davida Šiktance je adaptace Frischova románu Homo Faber v ústeckém Činoherním studiu.
Komorní scéna Aréna Trojnásobné Divadlo roku v anketě českých divadelních kritiků oficiálně vzniklo roku 1994 v návaznosti na Divadlo hudby. Je spojeno s osobností herce a režiséra Pavla Cisovského, který byl jejím dlouholetým uměleckým šéfem. Aktuálně jej formuje významný režisér Ivan Krejčí, který je uměleckým šéfem divadla od roku 2005, a dramaturg a dramatik Tomáš Vůjtek. Řada z nejoceňovanějších inscenací divadla, které je známé pro svůj skvěle sehraný herecký soubor, vznikla z jejich spolupráce, zejména nejznámější tituly divadla posledních let, S nadějí, i bez ní a Slyšení. Na svém kontě má divadlo celou řadu významných ocenění.
.jpg)
