Vše o mé matce

Režie: Michał Borczuch
Text a dramaturgie: Tomasz Śpiewak
Výprava: Dorota Nawrot
Hudba: Bartosz Dziadosz „Pleq”
Světelný design: Jacqueline Sobiszewski
Multimedia: Michał Dobrucki
Asistentka režie: Agata Klepacz

Obsazení:
Dominika Biernat, Iwona Budner, Monika Niemczyk, Marta Ojrzyńska, Halina Rasiakówna, Ewelina Żak, Krzysztof Zarzecki

Premiéra: 22. dubna 2016

Vše o mé matce Navzdory svému titulu není inscenace Michala Borczucha jevištní adaptací oceňovaného filmu režiséra Pedro Almodóvara – i tady je však v popředí ženství a fascinace ženskostí. Borczuch i jeho častý spolupracovník, herec Krzysztof Zarzecki, ztratili matku v raném věku. Obě zemřely na rakovinu. Jejich dva příběhy a více či méně souvislé vzpomínky obou tvůrců z dětství a dospívání se staly prostředkem k postižení unikavé a výběrové povahy samotné paměti a k prezentaci tenké a těkavé linky mezi fikcí, vysoce stylizovanými připomínkami minulosti a takzvaným “skutečným životem”. Toto vzpomínání se mění v nostalgický a přece ironický výlet zpět časem do Polska 80. a 90. let. Dynamiku zobrazovaného světa však neurčují ani tak politické a kulturní změny té doby, jako spíš složitá a dvojznačná realita oněch uplynulých let. Syrový industriální prostor divadla Łażnia Nowa, minimalistická výprava Doroty Nawrot, elektrizující, hypnotizující hudba Bartosze “Pleqa” Dziadosze a jemný světelný design Jacqueline Sobiszewski tvoří sugestivní a tajemný divadelní kosmos. Text, který dramaturgicky zpracoval Tomasz Śpiewak, překvapuje lehkostí a humorem. A to i když pojednává o vážných tématech jako je smrt. Jádrem inscenace je ovšem pět hereček, které určují její tempo a rytmus a dávají jí formu. Podobně jako Amodóvarův film se tak i krakovská inscenace stává poctou ženství a všem, kdo v ní hrají.

Vše o mé matce získalo sošku Božského komedianta za nejlepší inscenaci 9. ročníku Mezinárodního divadelního festival Božská komedie 2016 v Krakově.

V inscenaci Vše o mé matce představují herečky Iwona Budner, Monika Niemczyk, Halina Rasiaknin, Dominika Biernat a Ewelina Żak zároveň matky, budoucí matky, ženy. V abstraktním prostoru, který dobře navrhla Dorota Nawrot, se stávají ikonami, ani ne tak mateřství jako ženství. A zároveň i herectví, protože také toto téma je v textu Tomasze Śpiewaka velice silné.

Na papíře to všechno vypadalo jednoduše a jasně. Dva přátelé – režisér a herec, se sejdou v intervalu mezi „velkými” projekty. Aby vyprávěli o svých předčasně zemřelých matkách. Velká emoční zátěž, ale také terapeutický potenciál. Dospělí muži se musí vrátit do svého mládí a inscenovat své vzpomínky, aby si vrátili paměť. Aby symbolicky uctili matky, které postrádali v důležitých okamžicích života. Něco mezi psychoanalýzou a spiritismem. Jenže Michał Borczuch a Krzysztof Zarzecki si tak nějak přestali vlastních směrnic všímat. Co původně vypadalo jako prosté vypořádání se s minulostí, na jevišti nabralo rozměr fragmentárního a tajuplného obrazu.

Jde zatím o nejtlumenější a nejstřízlivější Zarzeckého výkon. Náhodou se stává něčím na způsob druhého režiséra a osudového partnera – i jeho matka zemřela na rakovinu. V Nowe Hute vzniklo představení nesamozřejmé a sugestivní. Minimalismus prostředků podtrhuje rozlehlost industriálního prostoru Divadla Łaźnia Nowa a až návykově monotónní scénografii Doroty Nawrot. Ani v textu Tomasze Śpiewaka nenajdeme laciný sentiment. Obecně ani nejde o nějaký životopis. Byly to obyčejné ženy, opakují nám Borczuch a Zarzecki.

Michał Borczuch se narodil v Krakově v r. 1979. Absolvent fakulty sochařství na Akademii výtvarných umění a režie na Akademii dramatických umění. Většina jeho prací byla uvedena ve Starém divadle v Krakově, TR Varšava a Teatru Polském ve Vratislavi. Jeho první samostatnou prací byla inscenace KOMPOnents Małgorzaty Owsiany. Následovaly inscenace Fredrova Velkého člověka pro malé záležitosti, na níž se podílel jako režisér i scénograf, Büchnerových Leonce a Leny a Wedekindovy Lulu. V roce 2009 připravil v TV Varšava vlastní adaptaci Wildeova Obrazu Doriana Graye. Ve stejné době inscenoval v krakovském Starém divadle vysoce ceněnou jevištní verzi Utrpení mladého Werthera podle Goethova románu. V roce 2012 debutoval na scéně düsseldorfského Shauspielhausu, kde inscenoval adaptaci slavného románu Světlany Aleksijevičové Válka nemá ženskou tvář. Apokalypsa, inscenace, na níž pracoval déle než rok se svým mentorem Patricem Chéreauem, měla v roce 2014 premiéru ve Varšavském Novém divadle a Borczuch za ni získal sošku Božského komedianta. Text vychází z knih Oriany Falacciové Falacciová interviewuje Falacciovou a jejího pokračování Apokalypsa, a z nedokončeného triptychu Trilogie smrti Piera Paola Pasoliniho.

Divadlo Łaźnia Nowa je agilní krakovská scéna situovaná v renovovaném postindustriálním prostoru bývalých dílen komunistické strojní průmyslovky v Nowe Hute. Za deset let existence se stala v polském divadle uznávanou značkou. Iniciovala také řadu oblíbených festivalů, jako jsou Festival Genius loci, Boska komedia a Mrożkovský festival. Łaźnia Nowa nemá stálý soubor a do svých inscenací zve spolupracující herce a režiséry. Uznávaní i začínající divadelní umělci zde nacházejí výborné podmínky pro svou práci. Zatím v divadle vytvořili své inscenace umělci jako Michał Borczuch, Łukasz Czuj, Iga Gańczarczyk, Paweł Kamza, Marcin Liber, Paweł Passini, Wiktor Rubin, Monika Strzępka, Marcin Wierzchowski, Paweł Świątek, Weronika Szczawińska a Michał Zadara. Mezi roky 2005 a 2015 vzniklo v divadle více než 40 představení, a to jak nezávislých, tak koprodukcí s jinými institucemi. Jeho inscenace se s úspěchem zúčastnily řady polských divadelních festivalů a jsou také pravidelně zvány do zahraničí, např. Do Berlína, Madridu, Mexico City a Singapuru. Neobvyklý prostor divadla (jsou zde dvě scény s hledišti s kapacitou až několik stovek diváků a také rozlehlé foyer) přitahuje nejlepší evropské inscenace. Bohatá umělecká nabídka divadla usvědčuje z omylu všechny ty, kdo si o čtvrti Nowa Huta myslí to nejhorší a stěžují si, že se zde nedá ničeho dosáhnout.