Překlad: František Fröhlich
Režie: Jan Nebeský
Scéna: Jan Nebeský a Jana Preková
Dramaturgie a úprava: Daria Ullrichová
Hudba: Miroslav Hloucal
Kostýmy: Jana Preková
Pohybová spolupráce: Nataša Novotná
Obsazení:
JUDr. Torvald Helmer: Jan Teplý
Nora, jeho žena: Tereza Dočkalová
MuDr. Henrik Rank: Jan Hušek
Kristina Lindová: Kateřina Holánová
JUDr. Nils Krogstad: Radek Valenta
Služka: Hana Seidlová
Hudební doprovod, klavír: Jan Fečo nebo Emil Viklický nebo Jakub Tökely
Hudební doprovod, trubka / Trumpet: Miroslav Hloucal
Premiéra: 16. prosince 2016
Nora (domeček pro panenky) Manželství Nory a Torvalda Helmerových se zdá být vzorově šťastné. On dělá kariéru a ona je tou nejroztomilejší oddanou manželkou, jakou si ctižádostivý muž může přát. Leč v nedávné minulosti se Nora v zájmu svého manžela dopustila drobného podvodu. A teď je v pasti vyděrače…. Slavná Ibsenova hra, která byla ve své době naprosto skandální, je dnes kupodivu stále aktuální. Nebeský ji inscenuje jako příběh dnešní reprezentativní mladé manželky a matky, tvarované k dokonalosti svým ctižádostivým manželem.
Helmerovi se koupou ve štěstí, které je zmrtvením, touhou po zastavení času. Žijeme na osikovém listu. Toužíme být zajištěni. Přejeme si odsunout konec, smrt a překrýt to materií. (…) Potlačený strach z nejistoty, z překvapení a strach ze změny, urputná snaha udržet si svou úroveň. Jen šílenci mohou přistoupit na takovouto smlouvu. Vše by si chtěli pojistit – to je rozum, který zešílel. To říká o Ibsenově Noře režisér Jan Nebeský. Jeho inscenace je velkým návratem v dvojím smyslu slova. Poosmé se setkává s dílem norského klasika. A vrací se na jeviště libeňského Divadla pod Palmovkou, kde toto jeho setkávání inscenací Přízraky před osmadvaceti lety začalo. Dnes je možné tvrdit, že Nebeského pojetí znamenalo tehdy počátek nového stylu inscenování Ibsena na českých jevištích. Severský klasik, do té doby zahalený pavučinou popisného realismu a výkladové tendenčnosti, se zjevil jako dramatik silné obraznosti a sugestivního příběhu, jako autor promlouvající k moderní době. Tentokrát však Nebeský vsadil především na váhu herectví, aby dodal inscenaci naléhavý a sugestivní umělý divadelní tvar, překonávající lineární omezenost danou reálnými fakty dramatické předlohy Ibsenovy. Dovolí si proto na počátku jednotlivých dějství měnit i žánr měšťanské činohry v kabaret prostřednictvím několika songů, (hudba Miroslav Hloucal), v nichž klavír a trubka znějí ostře, agresivně, až dryáčnicky a Hana Seidlová je výtečně tímtéž způsobem zpívá, takže slova z Občanského zákoníku o dluzích jsou skoro brechtovským komentářem příběhu.
Dočkalová jako představitelka Nory hraje dravě, věrohodně, půvabně, s přesvědčující samozřejmostí okouzlující mladou ženu, která spokojeně a šťastně žije v „domovu loutek“, přesvědčena o správnosti svého chování a jednání; bravurně rozehrává množství poloh, které jí dovolují vyjádřit toto pojetí ženství. Jan Teplý jako její manžel prozrazuje každým detailem zalíbení, jež v této Noře nalézá, stále jako by proto provokoval eroticko-sexuální napětí.
Jan Císař, Lidové noviny
Nebeský (…) „mocensko-genderový“ konflikt mezi manžely překlápí do nadsazené karikatury, takže jeho účelová vykonstruovanost tolik neruší. S dráždivou víceznačností naopak rozehrává Nořin vnitřní konflikt, zdůrazňuje hrdinčina tápání i nejistoty – a důsledně se přitom vyhýbá jednoduchým odpovědím.
Výborná je Tereza Dočkalová v titulní roli. Zdánlivě ukázkově banální naivka postupně odkrývá temná místa, vzdor vážnějším tónům si zuby nehty drží výraz roztomile nesvéprávné panenky, i když to stojí pořád víc a víc nervů a důstojnosti. Tento rozpor uvnitř hlavní postavy se ukáže být hlavní hybnou silou – a Dočekalová s ním umí zacházet tak, že není jasné, kdy tato na pohled směšná žena něco na někoho hraje a kdy je skutečně sama sebou. Nebo jestli třeba není víc sama sebou, když to na někoho hraje.
Vladimír Mikulka, Divadelní noviny
Stačí herci a jedna prosklená vitrína s vystavenými botami. Obraz umělého domova – „domečku pro panenky“ – je v Nebeského Noře tak silný, že si člověk ani nestačí všimnout, že text v detailech k současnému příběhu úplně nesedí. A ta uzemňující pointa!
DN, Divadelní noviny
Jan Nebeský (1953) Český divadelní režisér a pedagog. Vystudoval obor režie na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Jeho režie hry Ernsta Jandla Z cizoty v pražském Divadle Na zábradlí získala v roce 2004 cenu Alfréda Radoka v kategorii Inscenace roku. Od roku 2002, po rozpuštění souboru Divadla Komedie, je Jan Nebeský ve svobodném povolání a působí ve Studiu Hrdinů, v Národním divadle a na dalších pražských scénách (spolupracuje se souborem 420PEOPLE, Studiem DAMÚZA). Od roku 2004 je pedagogem režie na Katedře činoherního divadla DAMU. V roce 2011 spoluzakládá s Lucií Trmíkovou a s Davidem Prachařem občanské sdružení Jedl, pod jehož záštitou vznikají nezávislé projekty kombinující různé druhy umění (divadlo, tanec, hudba, výtvarné umění). Výrazný rukopis Jana Nebeského se vyznačuje mimořádnou jevištní imaginací, k obsahům textů režisér proniká pomocí výtvarných symbolů, absurdní zkratky, stylizovaného, expresivního herectví. Inscenace tvoří plejáda nečekaných nápadů, specifická atmosféra a styl. Nebeského divadlo vrství významy, rozebíhá se do volných asociací, kolážovitě propojuje témata a vrstvy textu – nad srozumitelností a čitelností zamýšleného vítězí imaginace a fantazie.
Divadlo pod Palmovkou vstupuje v září 2017 pod vedením ředitele a uměleckého šéfa Michala Langa do jubilejní 70. divadelní sezony. Po celou dobu své existence se divadlo programově zaměřuje především na uvádění divadla velkých a silných příběhů, na originální inscenace klasických divadelních her, ale také na inscenování nových divadelních textů. Divadlo hraje na dvou scénách – na velké s hledištěm pro 280 diváků a ve studiu PalmOFFka, určeném pro 80 diváků, kde jsou uváděny inscenace autorského a generačního divadla (cílené na současnou mladší a střední generaci) a inscenace divadla experimentálního. Divadlo pořádá mezinárodní divadelní festival PALM OFF FEST (poprvé proběhl v roce 2016).