Liduschka (Baarová)

Režie: Roman Meluzín
Hudba: Aleš Březina
Libreto: Karel Steigerwald
Texty písní: Jiří Ornest, Karel Steigerwald
Dirigent: Jiří Petrdlík, Dalibor Bárta
Choreografie: Lukáš Vilt
Step: Kateřina Marešová
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Ivana Brádková
Asistent režie: Martin Šefl
Asistent choreagrafie: Jan Kaleja
Korepetice: Pavel Kantořík, Martin Červenka

Obsazení:
Baarová: Alžbeta Bartošová
Goebbels: Petr Jeništa
Frölich, herec: Daniel Bambas, Petr Vondráček
Barrista: Jozef Hruškoci
Pergolesi: Roman Říčař
Černý princ: Petr Šudoma
Werich: Radek Štědronský Shejbal
Hitler: Aleš Kohout
Vávra, režisér, MGM, filmový agent z USA, FELLINI: Ondřej Černý
Lamprecht, režisér: Roman Krebs
Zvukař: Martin Šefl
Kameraman: Jan Kaleja
Matka Baarové: Stanislava Topinková Fořtová
Magda Goebbelsová: Kateřina Sedláková
Leni Riefenstahlová, zpěvačka, soudkyně: Veronika Veselá
Frölichova matka: Venuše Zaoralová Dvořáková
Sestra Lídy Baarové: Simona Lebedová
Eva Barunová: Kristýna Bečvářová
Tanečnice a zpěvačky: Charlotte Pščolková, Františka Stropnická, Markéta Martiníková, Věra Vodičková
Tanečníci a zpěváci: Lukáš Daňha Vilt, Jan Fanta, Richard Pekárek, Petr Faltus
Mauzzi, židovská dívka: Sofie Machálková, Viktorie Tandlerová
Goebbelsovy děti: Sofie Machálková, Viktorie Tandlerová, Rozálie Vojáčková, Zuzana Kopáčková, Viktorie Krbcová, Viktorie Vítová, Kristýna Siková, Johana Sofie Svobodová, Ema Maršálková, Agáta Tandlerová, Matyáš Rous, Šimon Vanžura

Premiéra: 26. listopadu 2016

Liduschka (Baarová) Původní muzikálové ztvárnění známého příběhu, dramaticky atraktivního vztahu herečky Lídy Baarové a říšského ministra Josepha Goebbelse, je spíše varietní groteskou o dvacátém století, než snahou o historickou pravdu. Pochází z pera tří autorů – dramatika a novináře Karla Steigerwalda, hudebního skladatele Aleše Březiny a Jiřího Ornesta. „Téma Baarová není ani o jejím obhajování, ani o odsuzování. (…) Je v něm spíš metafora celýho toho dvacátýho zkurvenýho století a nás v něm. Mám tam nejraději okrajovou větu o Baarové: Kdyby žila v Itálii, prožila by úplně jinej život,“ říká Karel Steigerwald. Autoři nás svým specifickým pohledem plným ironie, sarkasmu a provokativnosti nechávají v rychlém revuálním sledu nahlédnout do filmových ateliérů, nočního baru, nacistických kuloárů, poválečné soudní síně i do Velhartic s bonmoty Jana Wericha. „Hra o Lídě Baarové je určitým druhem politického divadla šikovně zastrčeným do divácky dobře stravitelné showbyznysové ambaláže,“ napsala Jana Machalická.

Steigerwald pronásleduje lži a polopravdy, dělá si legraci z anabáze herečky mezi nacistickými pohlaváry, ale také z falešné rabínské moudrosti Jana Wericha a klade mu (je na rybách!) nepříjemné otázky. „Forbíny“ Baarové s Werichem tvoří jeden z vrcholů muzikálu. Tím druhým, očekávatelným, je až naštvané odsouzení poválečné šikany Baarové českou společností, kdy si přisadili nejvíc ti, co měli být zticha a být rádi, že na ně nedošlo. Nespravedlnost? Také, ale hlavně obvyklý způsob, jakým se lámou dějiny, nebylo tomu a nebude nikdy jinak. Jen tuhle skepsi jsem v textu trochu postrádal.
Josef Herman, Divadelní noviny

Steigerwaldovo libreto se dotýká řady nepříjemných otázek, záměrně zasouvaných a bagatelizovaných, provokuje, jde až na hranu, a přitom neztrácí lehkost a vtip. Tomuto pojetí prospěla v zásadě střídmá režie Romana Meluzina, která žánru dala, co jeho jest. Meluzin dobře prokomponoval velké hudebně taneční revuální výstupy s komorně laděnými činoherními scénami, nikde nejsou žádné švy, vše drží dobře pohromadě a odehrává se v tempu. Scénografie Daniela Dvořáka je také jednoduchá a účinná, pracuje s náznakem prostředí a vystačí si s jedním vyjíždějícím „stolem“ jako efektním středobodem situací. I company odvedla dobrou práci, některá vícehlasá hudební čísla jsou velice náročná a i v tomto směru sbor obstál.
Jana Machalická, Lidové noviny

Dílu dominuje Březinova rafinovaně promyšlená partitura s melodickými duety, trojhlasými songy i sbory; ironická ke všem možným klišé větší částí dvacátého věku, s citacemi a názvuky jeho hudebních velikánů. Se Steigerwaldovým do detailu promyšleným, místy sarkastickým, jindy sebemrskačským libretem a jeho i Ornestovými texty je to opravdu u nás nevídané dílo.
J. P. Kříž, Právo

Autorům Karlu Steigerwaldovi, Aleši Březinovi a Jiřímu Ornestovi se v záplavě původních českých muzikálů podařilo napsat dílo neotřelé, kontroverzní, novátorské, ale zároveň divácky vděčné a hudebně nesmírně invenční.
Vítězslav Sladký, anketa Inscenace roku, Divadelní noviny

…konečně něco má v českém muzikálu smysl.
Bohumil Nekolný, anketa Inscenace roku, Divadelní noviny

Roman Meluzín (1956) Režisér, překladatel a scenárista. Uměleckou kariéru po vystudování DAMU zahájil v roce 1983 v Krajském divadle v Příbrami, pracoval v Olomouci i Českých Budějovicích a šest let působil v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, kde stál v čele souboru činohry. V plzeňském angažmá nastudoval celou řadu hudebních inscenací, šestnáct let (2000 – 2016) stál v čele souboru muzikálu a operety Divadla J. K. Tyla.

Divadlo J. K. Tyla tvoří čtyři umělecké soubory, které odehrají zhruba 500 činoherních, operních, operetních, muzikálových a baletních představení ročně. Divadlo se snaží o rozmanitý a žánrově vyvážený repertoár, který zahrnuje i české a zahraniční dramatické novinky; v loňském roce divadlo uvedlo 24 premiér. Svou více než staletou historií, uměleckou činností i řadou dalších aktivit se řadí k významným scénám nejen západočeského regionu.