Léda

Pronikavá psychologická studie scén z manželského i nemanželského života, přesahující až do grotesky. Hra o vzájemném puzení i nepřekonatelném odporu mezi pohlavími, o nevěře, citové exaltaci i nevraživé vyprahlosti, falešných sebepředstavách a ambicích, uražené ješitnosti; hra o touze, jež přestává být touhou, stane-li se skutečností.


"Dramatický děj na scéně není záležitost kvantitativní. Napětí jednotlivé scény nezávisí na vnější dynamice událostí, nýbrž naopak: síla dramatického děje je ibsenovsky konkrétní, kvalitativní a sestává z psychologické objektivace jednotlivých subjektů, které na scéně prožívají sebe a svůj osud. Nemůže být tedy dobrého dramatu bez vnitřního psychologického obsahu jako nástroje a dobrého herce jako hráče, který na ten nástroj hraje."
Miroslav Krleža

Nic, k čemu může dojít mezi mužem a ženou, není tak důležité, aby bylo nutno si kvůli tomu rvát vlasy.

Režie: Ladislav Smoček

Dramaturgie: Roman Císař, Vladimír Procházka

Scéna: Karel Glogr

Kostýmy: Simona Rybáková

Osoby a obsazení:

Rytíř Oliver Urban, bývalý diplomat - Petr Nárožný

Klanfar, velkoprůmyslník - Mojmír Maděrič

Melita, rozená von Szlouganová, jeho žena - Nela Boudová

Aurel, akademický malíř - Ondřej Vetchý

Klára, jeho žena - Dana Černá

Premiéra 12. ledna 2010

Délka: 2 h. s přestávkou

Ladislav Smoček - dramatik a režisér, nar. 24.8.1932 v Praze. Po ukončení gymnázia v Plzni byl přijat na DAMU obor divadelní režie, který absolvoval v roce 1956.

L.Smoček napsal "jen" sedm divadelních her, z nichž tři (Bludiště, Bitva na Kopci a Smyčka, kterou napsal anglicky) jsou "pouhé" aktovky. A přece se stal, spolu s Václavem Havlem a Pavlem Kohoutem, nejuváděnějším českým dramatikem ve světě. Jeho groteskní komedie s bizarním a hodně sobeckým podivínem Burkem byla přeložena do třinácti jazyků.

Jeho první celovečerní hrou Piknik byl v roce 1965 Činoherní klub otevřen. Později zde byly uvedeny všechny jeho divadelní hry s výjimkou hry Nejlepší den (1995) inscenované dosud jen Plzni.

L.Smoček: "Vždycky jsem toužil, aby spolu byli lidé, kteří jsou spřízněni. A stvořit z ničeho něco, to je jiná, zvláštní dimenze, přinášející zvláštní osvobození."

Ladislav Smoček obdržel 24. října 2006 Cenu ministerstva kultury ČR.

režie v ČK: Léda (Manželskonemanželská povídka) / Ptákovina / Nebezpečné vztahy / Impresário ze Smyrny / Maska a tvář  / Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho

recenze:

Nárožný v roli obstarožního svůdníka v Činoherním klubu

J.Machalická - Lidové noviny

Nárožný v roli obstarožního svůdníka v Činoherním klubu

Léda chorvatského dramatika Krleži úsměvně vypovídá nejenom o marné snaze vymanit se z područí sexu, ale i o egoismu a komplikovaných vztazích vůbec. Jak vidno na osudu hlavní postavy, recidiva sexuálního otroctví hrozí vždy bez ohledu na věk.
Půdorys hry, kterou v Činoherním klubu nastudoval Ladislav Smoček, je jednoduchý - odehrává se ve svižném střídání situací, v nichž komorní společnost dvou žen (o třetí - mladičké modelce Lédě se po větší část děje pouze hovoří) a tří mužů řeší své manželské a nemanželské propletence.
Krleža napsal Lédu obratně jako zábavnou konverzačku, která svůj žánr psychologickým postřehem nepatrně převyšuje. A Smoček ji zrežíroval tak, jak to umí jen on -s porozuměním pro lidský živočichopis, s espritem, elegancí, citem pro pointu. A také s nenápadným ironickým komentářem.
Miroslav Krleža: Léda(Manželskonemanželská povídka)Překlad: Irena WenigováÚprava a režie: Ladislav SmočekScéna: Karel GlogrKostýmy: Simona Rybáková Činoherní klub, česká premiéra 12. 1. 
Šlechtic Oliver, který se po ukončení diplomatické kariéry stal spíše z nouze výtvarným kritikem, zůstává sexuálním štvancem, i když ho tato činnost maximálně vysiluje. Smoček svěřil roli Petru Nárožnému, jež postavě vtiskl nejenom rezignovaný nadhled nad neukojitelnou touhou, ale také komickou křepkost stárnoucího dotěry, osudové odevzdání a samozřejmě jedinečné charisma kapesního donšajna. 
Ten si nemůže pomoci a musí se hnát za každou sukní, ale přesto se jako čert kříže bojí jakéhokoliv závazku, a tak raději mistrně mlží. Když hrozí, že by mohla přijít kosa na kámen, je schopen vynaložit nadpozemské úsilí psychické i fyzické: kroutí se, bublá, koulí očima. Je neporazitelným rétorem, který by vymluvil z jalové krávy tele, aby vzápětí otcovsky chlácholil vystresované objekty své vášně.
Dosáhne-li jako svůdce svého, dokáže bravurně vytvořit dojem, že o takový úspěch ani vlastně nestál. Nárožný je v roli Krležova obstarožního kocoura neodolatelný, a i když evidentně určuje rytmus inscenace, má partnery, kteří jsou rovněž dostatečně originální.
Žádný kladný hrdina
Všichni se dobře doplňují, i když každý používá jinou míru stylizace: Ondřej Vetchý hraje potrhlého malíře Aurela, cynicky pěstujícího manželskou nevěru a stravujícího se tvůrčí mukou na hranici drastické komiky, Dana Černá je jako jeho zrazovaná i hřešící choť Klára spíš civilnější.
Druhý pár tvoří Melita a továrník Klanfar. Ji ztvárnila v příjemné nadsázce jako dráždivou potvoru, vzteklici a egoistku Nela Boudová, jeho coby stoického trulanta Mojmír Maděrič.
Celá sestava ale především postrádá kladného hrdinu, každý si zdatně hraje na vlastní písečku, a když už to téměř vypadá, že by na hodnou a podváděnou mohla aspirovat Klára, ukáže se, že všechno je jinak.
Krležova hra se na českém jevišti objevuje poprvé a tvůrci ji neváhali přirovnat k Bergmanovým sondám do ženské a mužské psychiky. Přes všechen vtip, Smočkovu kultivovanou režii a herecké výkony, které ctí konverzační žánr, je to dost nadnesené tvrzení.
Léda se přece jenom mnohem víc blíží vaudevillu než dramatům s existenciálním přesahem, které psal a točil slavný Švéd.
Neznamená to ovšem, že by se divák na Lédě královsky nepobavil, ale popravdě: kdyby se mu jí nedostalo, asi by to přežil. Zvlášť v Činoherním klubu.

Léda - na tvrdo a bez morálky

Tereza Gubelová - Čt24-kultura

Činoherní klub je jednou z mála pražských scén, kde se nemusíte bát, že produmáte celé představení o tom, co všechno jste mohli udělat, kdybyste zůstali doma. Inscenace Léda, která měla premiéru 12. ledna 2010, je toho opět důkazem. Pohltí vás a vyplivne až na konci představení. Minimálně vás přiměje zamyslet se po několikáté v životě nad sebou samým, nad svým uvažováním a chováním ke svému protějšku…

"Manželskonemanželskou povídku" Léda, kterou roku 1931 napsal chorvatský spisovatel Miroslav Krleža (1893-1981), si režisér Ladislav Smoček upravil sám. Svým dramatickým a režijním přístupem jasně podtrhuje dva toužící světy, které si "snaží" od nepaměti porozumět. Mužský a ženský. Léda, tento námět antické báje je stále současný a týká se nás všech. Spojení Smočka s Krležou je skvělá volba - nadhledem, vtipem, lehkostí a notnou dávkou zkušeností se doplňují. Proto je kvalita "studie lidského chování" zaručená. Samozřejmě i díky hereckým výkonům všech protagonistů…
Bez pozlátek
Scéna Karla Glogra dává divákovi svou jednoduchostí možnost soustředit se na herecký projev, který vyžaduje přesnost. I kdyby byla na jevišti zlatá klec s papouškem v nadživotní velikosti, za chvíli bychom na ní jistě zapomněli, protože to, co se mezi pěti aktéry odehrává, je poutavější. Také kostýmy Simony Rybákové podtrhují záměr, jsou dobové a do celku naprosto zapadají.
Dvě manželství, pět postav a Léda…
Léda Na jedné straně manželství velkoprůmyslníka Klanfara (Mojmír Maděrič) a vrtošivé Melity (Nela Boudová), která před Klanfarem otevřeně přiznává, že si ho vzala jen kvůli jeho majetku. Na straně druhé manželství Aurela, akademického malíře – mazala (Ondřej Vetchý) a Kláry (Dana Černá). Mezi nimi skvěle balancuje Aurelův přítel, bývalý diplomat, Oliver Urban (Petr Nárožný). Pro každého má spoustu rad do života, kterými manželům značně komplikuje už tak nelehké životní situace. Je také Aurelovým přítelem a oba jsou Melitinými milenci.
Klanfar touží po oddanosti Melity, Melita touží po Aurelovi. Oliver jí dodává odvahu měnit život – čehož se sám později zalekne… Oliver touží po lásce všech žen, ne však po manželství, nechce přijít o svou svobodu. Aurel touží po své Lédě, jeho žena Klára touží po dokonalém manželství a hlavně, aby nežila v bídě… Kdo touží po zkušeném Oliverovi?
Chcete vidět dobré herce? Jděte do Činoheráku!
Léda Oliver je v podání Petra Nárožného nabitý sarkasmem, ironií a mocnou dávkou energie. Svou diplomacii vytahuje z rukávu jen výjimečně. Například když se chce zmocnit Kláry, která je v tu chvíli vyčerpaná zálety svého muže. Oliverovy uštěpačné poznámky nemůže vystát a její inteligence jí dodává svým způsobem nadhled… situace jako ze života. Muž se chopí osamělé oslabené samičky, která nakonec, chtě nechtě podlehne. Dana Černá s Petrem Nárožným předkládají skutečný herecký koncert.
Ondřej Vetchý je v roli Aurela naprosto přesvědčivý, přesný. Nejsem z těch diváků, kteří se při představení smějí, až se za břicho popadají, ale v případě Ondřeje to zkrátka jinak nejde. Při výstupu s Nárožným, kdy přijde Aurel ze schůzky s Melitou, která po něm chce, aby se rozvedl, přitom on má v hlavě jen Lédu, je neodolatelný. Nalije do sebe (jakožto Aurel) dvě vrchovaté sklenice whisky a jeho herectví nabírá grády, což po přestávce inscenaci báječně "nakopává". Vetchý neparoduje, i když tomu situace nahrává a jeho "opilé herectví" je vskutku na úrovni.
Léda Nela Boudová také zřetelně ztvárnila ženu, která má všechno, co si přeje, jen nemá manžela, který by ji přitahoval. Její postava nepostrádá komičnost, lehkost, jde si tvrdě a bezhlavě za svým Aurelem.
Režie mistrná a hercům téměř není co vytknout. Pouze v první půlce představení bylo patrné, že mají mírnou trému z premiérového publika, ale jejich nasazení a energie po přestávce veškeré obavy vyvrátily.
Přesto, že byla hra napsána v roce 1931, její příběh se nás stále dotýká. Ženy se touží vymanit ze závislosti na mužích, ať už materiální, nebo citové. Muži touží po svobodě a úctě, které se jim málokdy od žen dostává. Až ve chvíli, kdy ve svém životě přicházíme o blízkého člověka, uvědomujeme si, jak moc by nám chyběl…

Důvtipný a krutě realistický živočichopis s Petrem Nárožným v hlavní roli

Josef Chuchma - MF Dnes; IDnes

První letošní premiéra pražského Činoherního klubu se vydařila, tvrdí ve své recenzi Josef Chuchma. Inscenaci hry Léda chorvatského spisovatele Miroslava Krleži podle něj dominují výkony Petra Nárožného a Dany Černé. A některé okamžiky patří k těm vůbec nejintenzivnějším, s nimiž se lze na současné pražské divadelní scéně setkat. 
U pražského Činoherního klubu si lze povšimnout promyšlené dramaturgie, která kráčí v několika málo vzájemně se nerušících liniích. Takže repertoár této scény je velmi kompaktní a v zásadě se vám nestane, že by byste tam narazili na vyložený propadák.
Jednou z těch linií jsou pronikavé studie vztahů mezi muži a ženami. Ze současného repertoáru sem můžeme počítat Hamptonovy Nebezpečné vztahy, Boha masakru od Yasminy Rezy a od 12. ledna 2010 také Lédu (Manželskonemanželskou povídku), kterou dramaturgie "nalezla" v rozsáhlém díle nejvýznamnějšího chorvatského spisovatele 20. století Miroslava Krleži (1893-1981). 
Bez zlatoocasých ptáků

Lédu Krleža napsal v roce 1931, situoval ji "do jedné karnevalové noci roku 1925". Režisér Ladislav Smoček při uchopení textu nevolil žádnou hlučnou aktualizaci, ostatně při inscenování v Činoherním klubu to nebývá zvykem. Přistoupil však k účinné redukci například v počtu postav, v replikách, které na mnoha místech proškrtal, či ve vybavení scény. Ta rozhodně nevyhlíží tak, jak ji Krleža předepisuje třeba ve scénické poznámce k prvnímu dějství: "Pokoj je doslova přecpán intimnímu drobnůstkami, jako všechny pokoje, v nichž se bydlí po dvě generace. Spousta fotografií a polštářů, paravánů s vetkanými zlatooocasými ptáky, goblénů…" 

Scéna Karla Glogra i kostýmy Simony Rybákové evokují dobu, v níž hra vznikala a do níž je volně zasazena, úsporně, náznakovitě. Prostor jeviště je vyčištěn, aby postavy na nich mohly předvádět své vztahové "tance". A divák na nějakou dobovost beztak záhy zapomene, neboť kvintet pro tři muže a dvě ženy vyznívá zcela současně. Žádná z těch pěti postav není takzvaně kladná nebo záporná, aniž se tu přitom operuje s mlhavým relativismem. Naopak: každá z nich nahlíží a přiznává, jak je dalšími "zúčastněnými" lidmi používána a zneužívána, a sama druhé rovněž používá a zneužívá. Člověk, toť inteligentní dravec, tvor nadaný rozumem a vědomím smrtelnosti, nicméně vláčený pudy a chutí po těle a krvi – dokud fyzicky může. Tomuto rozpoložení můžeme velmi dobře rozumět, to sami zažíváme nebo minimálně pozorujeme kolem sebe. Nevím, zda Krležův text v tomhle předběhl svoji dobu, spíše to bude tak, že člověk se ve své podstatě mění jen málo, avšak následující generace vždy získávají dojem, že ty generace předchozí nežily tak, jako žijí ony. A diví se - jako my se nyní divíme nad Krležou - že už "tenkrát" chodily věci velmi podobně tomu, jak chodí dnes.
Onen vytrvalý tah pudů je v inscenaci zdůrazněn tím, že do hlavní role Olivera Urbana, bývalého diplomata, který se nyní živí jako námezdní kritik a propagátor výtvarného umění, Smoček obsadil Petra Nárožného. Jeho věkový odstup od ostatních figur, a dam zejména, je nápadný, ale obdivuhodná kondice a tělesná konstituce jednasedmdesátiletého Nárožného vtiskuje postavě Olivera Urbana právě onu neukojitelnost touhy nejen po těle toho druhého, nýbrž i jakékoliv blízkosti s tím druhým, i když je to v Urbanově postavení dobyvatele v letech již zatraceně vysilující záležitost.

Oliver Urban není žádný Don Juan, neboť juanovská vzplanutí jsou okamžitá a sebezáhubná, naopak – Oliver chce, aby od žen dostal to, co pudy žádají, ale zároveň vynakládá až ekvilibristické řečnické uměnína to, aby si udržel svůj klid a neuvízl v jakémkoliv pevném závazku. Nárožný zde podává energický výkon, posazením a kvalitou navazující na celou plejádu jím vytvořených postav v "Činoheráku", ale v jednom místě, alespoň při premiéře, se ta jeho mašina na gesta a podtóny zadrhla, ovšem jako celá inscenace: totiž těsně před finále, kdy na ulici před palácem své milenky Melity se Oliverova výřečnost vyprazdňuje, mechanizuje a rovněž Nela Boudová (Melita) je zde ve srovnání s první polovinou inscenace méně výrazná, šťavnatá; lépe jí sedí být sebevědomou paničkou odhodlanou "převzít iniciativu", než posléze manželkou, která během onoho vypráskaného dne poznala, že může být ráda za to, že věci jsou tak, jak jsou.
Jak je nesnadné něco změnit

Mojmír Maděrič v postavě velkoprůmyslníka Klanfara, jehož Melita podvádí jak s Oliverem Urbanem, tak s akademickým malířem Aurelem, dostává prostor víceméně asistenční, epizodní, neboť Klanfar je odkázán do pozice pouhého investora Melitiných rozmarů a fyzicky je "mimo hru". Zato Ondřej Vetchý v roli malíře Aurela může projevit své komediální dispozice, jeho postava je nejvíce ze všech tažena do karikatury, do figury patetického umělce-mazala, kterou však Vetchý nepřeklopí v tajtrdlíkování.

Vedle Olivera Urbana v podání Nárožného je však, alespoň pro mě, druhou hlavního postavou Lédy Aurelova manželka Klára, uchopená Danou Černou výtečným způsobem – jde asi o vůbec nejvýraznější part z těch, které tato herečka v Činoherním klubu momentálně má. Dana Černá zcela přirozeně přechází od pasáží, v nichž vůči Oliverovi i Aurelovi kategoricky dává najevo odpor a bystře obnažuje jejich pozérství, ke stavům, v nichž se s týmiž muži sbližuje i podléhá jim, protože chápe, že zásadně nedokáže změnit nic, že takovou sílu a odvahu v sobě prostě nevykutá. Její dlouhý dialog s Oliverem Urbanem, během něhož jejich vztah projde hned několika fázemi, je vrcholem inscenace a bez nadsázky jsou to minuty, v nichž se zjevuje (jakkoliv může být drsná) krása divadla jako umění. U Černé se také kostymérka Simona Rybáková nejlépe trefila do charakteru figury – Klářiny jednoduché, ale nesmírně elegantní šaty umocňují inteligentní půvab postavy.
A je to právě Klára, která si v Oliverově náručí posteskne nad údělem žen finančně závislých na svých mužích. Tento moment samozřejmě měl v době vzniku hry podstatně jinou váhu než dneska; ženy za uplynulých osmdesát let v ekonomické emancipaci mohutně pokročily. Nicméně není to motiv odeznělý již natolik, aby Krležova Léda, ačkoliv z něho dosti čerpá, jako hra vyčpěla. Existuje i nadále dost žen, které jsou nebo se cítí být vazalkami ekonomické síly (svých) mužů. 
Krležův a Smočkův živočichopis jménem Léda je představením stvrzujícím postavení Činoherního klubu na soudobé pražské divadelní scéně: jde o scénu, která staví na pokud možno pregnantním herectví, na inscenačním konzervatismu, který však nelze nazvat zpátečnictvím či zamrzlictvím. Takzvané inscenační novátorství se tu děje v poměrně přísných mezích zákona, který ustanovila tradice Činoherního klubu. Je to po všech stranách přívětivější "pokoukání" než je kupříkladu pohled na současné dramaturgické i inscenační tápání Divadla Na zábradlí.