Po strašlivé zkušenosti druhé světové války jsme věřili, že bacil fašismu je navždy pohřben na dně masových hrobů obětí koncentračních táborů a vojáků i civilistů na bojištích celého světa. Ale jako mor ze středověkých odpadních jam vrací se obživlý bacil fašismu a nacionalismu i dnes, kdy opět napadá mocichtivé a zamindrákované mezi námi, ty s touhou vládnout a být uctíván bez vlastní zásluhy, hájit a obhájit svou hloupost a nabubřelost pokořením všech, kteří je převyšují.
Umění má v boji s neofašismem a neonacismem jen omezené možnosti, ale přesto jich musí využívat, a to zejména dnes. Krátká groteskní minidramata Arnošta Goldflama používají zbraň všemi fašisty nenáviděnou - humor. Grotesknost jeho příběhů vychází ze srážky tupé směšné idyly civilních životů fašistických idolů (Hitler, Braunová, Göring apod.) se zrůdnostmi, které ve jménu moci a ideologie napáchali. Otcem tohoto groteskního vidění je Chaplinův film Diktátor a my bychom rádi přišli s jeho pravnukem - „U Hitlerů v kuchyni“.
„Případů, kdy lze bez uzardění napsat, že domácí autor napsal skvělou hru a režisér ji nastudoval s vynalézavostí a vtipem, je tak jeden dva za sezonu. Goldflamův text U Hitlerů v kuchyni v režii Jana Borny si ale tuhle charakteristiku plně zaslouží. Utahovat si z nácků je nesmrtelná zábava, které se lze oddávat kdykoliv. A navíc Goldflamův text jde ve stopách nejlepších tradic domácí satiry, ironie i perzifláže a vlastně i již zapomenutého umění apokryfu. Autor zkrátka dokazuje, že titul smějící se bestie Češi nedostali nadarmo a je i trochu děsivé, že humor na tuhle adresu je dnes i reakcí na dost konkrétní záležitosti.“ (Jana Machalická, Lidové noviny)
„Byl bych rád, kdyby si divák uvědomil, že průměrných lidí jsou miliardy a v každém dřímá kousek malého Hitlera.“ (Arnošt Goldflam)
o režisérovi:
Jan Borna - nar. 1960 v Příbrami
synové Matyáš a Šimon
absolvent teorie kultury FF UK (1983) a režie DAMU (1988),
odborný asistent - vedoucí ateliéru herectví KALD DAMU (od 1990)
Předchozí angažmá a dlouhodobá spolupráce: HaDivadlo, Brno Státní divadlo Brno Volné spojení režisérů Divadlo DRAK, Hradec Králové Labyrint Dejvické divadlo (umělecký šéf)
Kmenový režisér a člen uměleckého vedení Divadla v Dlouhé Jan Borna patří k nejvýznamnějším osobnostem současného českého divadla. Jeho inscenace jsou do značné míry autorské, často si sám píše scénáře nebo výrazně adaptuje předlohu. Specializuje se na tvorbu pro děti a na rodinné divadlo pro všechny generace. Za umělecký rozvoj divadla pro děti a mládež získal Cenu Českého střediska ASSITEJ a na rok se stal Králem dětského divadla (2002). Zároveň byl jedním z pětice nominovaných na světovou Cenu čestných prezidentů ASSITEJ (Mezinárodní asociace divadel pro děti a mládež).
K jeho nejúspěšnějším inscenacím patří divadelní setkání s Petrem Skoumalem a jeho dětskými písničkami Kdyby prase mělo křídla, které se v Divadle v Dlouhé hraje od jeho založení v roce 1996, a divadelní revue podle Malé vánoční povídky Ludvíka Aškenazyho Jak jsem se ztratil. Ta se stala nejlepší činoherní inscenací roku 2000 a mnoha ocenění na festivalech a ve výročních anketách se dočkali herci, výtvarníci i hudebníci, kteří se na vzniku této výjimečné inscenace podíleli. Stejně úspěšné jsou i Bornovy inscenace pro dospělé, zejména kabarety (Kabaret Vian-Cami a Kabaret Prévert-Bulis) uváděné ve foyer Divadla v Dlouhé. Za Kabaret Prévert-Bulis získal Cenu Sazky a Divadelních novin. Kromě divadelních textů píše Jan Borna také básně, v nakladatelství Větrné mlýny mu vyšly sbírky Malé prosby a Veselá čekárna, v nakladatelství Dybbuk sbírka Krajina nad parapetem.
V roce 2008 obdržel Jan Borna CENU MINISTERSTVA KULTURY ZA CELOŽIVOTNÍ UMĚLECKÉ ZÁSLUHY V OBLASTI DIVADLA A ZA MIMOŘÁDNÝ POČIN – za režii a spoluautorství inscenace Oněgin byl Rusák v Divadle v Dlouhé.
Jan Borna absolvoval obor Teorie kultury na FF UK (1983) a režii na DAMU (1988). Byl členem Volného spojení režisérů (1987-1990), režíroval v brněnském HaDivadle (1985-1986), loutkovém divadle DRAK (1989-1992), Realistickém divadle v Praze (1991-1992). V letech 1993-1996 byl uměleckým šéfem a režisérem Dejvického divadla. Spoluzakládal divadlo Vizita. Od roku 1990 vede ateliér herectví na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Od roku 1996 je režisérem a členem uměleckého vedení Divadla v Dlouhé. Před více než deseti lety Jan Borna onemocněl roztroušenou sklerózou, která mu čím dál, tím více ztěžuje život a práci. Přesto každý rok připraví novou a vždy zaznamenáníhodnou inscenaci.
K významným inscenacím Jana Borny patří zejména: Bajky o lišákovi a Hry pro děti a s dětmi (HaDivadlo), Ubu spoutaný a Kuřecí hlava (Volné spojení režisérů), Mystéria Buffa (DRAK), Velvyslanec (Realistické divadlo), Dobrodružství dona Quijota a Tango (Dejvické divadlo), Kabaret Vian-Cami, Jak jsem se ztratil, Kabaret Prévert-Bulis, Oněgin byl Rusák (Divadlo v Dlouhé).
recenze:
„Smějící se bestie“ Goldflam (Jana Machalická, Lidové noviny)
Případů, kdy lze bez uzardění napsat, že domácí autor napsal skvělou hru a režisér ji nastudoval s vynalézavostí a vtipem, je tak jeden dva za sezonu. Goldflamův text U Hitlerů v kuchyni v režii Jana Borny si ale tuhle charakteristiku plně zaslouží. Utahovat si z nácků je nesmrtelná zábava, které se lze oddávat kdykoliv. A navíc Goldflamův text jde ve stopách nejlepších tradic domácí satiry, ironie i perzifláže a vlastně i již zapomenutého umění apokryfu. Autor zkrátka dokazuje, že titul smějící se bestie Češi nedostali nadarmo a je i trochu děsivé, že humor na tuhle adresu je dnes i reakcí na dost konkrétní záležitosti. Hra sice již měla českou premiéru před dvěma lety v Hadivadle, a to za složitých podmínek, které nevěštily nic dobrého: sám autor tehdy vyslovil nesouhlas s nastudováním. Nyní se tedy text dočkal plné satisfakce, neboť Jan Borna jeho potenciál využil beze zbytku. Svých šest miniatur ze života Dolfíka, Evuš, pana Goebbelse a paní Goebbelsové, Himmlera, Göringa, ba dokonce Stalina Goldflam napsal s osvobozující lehkostí. Především ale přišel na báječný způsob přímo ďábelského zesměšnění. Vyšel z německého sklonu mít vše útulně a domácky srovnané, zkrátka gemütlich a do této měšťácké idylky, mezi krajkové dečky a bábovky vsadil známé masové vrahy. A ti se chovají podle přiděleného vzorce, aniž by se jejich zvrácená psýché jakkoli proměnila, což je jedinečný kontrast – za přízemními starostmi a neškodnou konverzací se skrývají choré mozky a krystalické zlo. Goldflamova parta ze třetí říše pronáší své scestné názory v přátelské konverzaci na lavičce, u bábovky, ve vůdcově Orlím hnízdě a nic se nemění, ani když se ocitnou v bunkru se spojenci za dveřmi. Eva Braunová i tam vaří domácí stravu a jde si po sousedsku vypůjčit cibuli k paní Goebbelsové a hned také společensky zakvoká – máte to tady tak útulné. Všechno začíná – jak jinak – v Brně, kde se na nádraží zastaví mladý Hitler cestou na vídeňskou Akademii, kam se jde ucházet o přijetí. Goldflam obeznámen s Hitlerovým výrokem „má politická kariéra je jen náhražkou umělecké“ ve hře rozvíjí i téma, co by se stalo, kdyby zapšklí vídeňští profesoři tohoto uchazeče přece jenom přijali. Mladý Áda se ovšem na nádražní lavičce sejde s mladým Stalinem, který míří do Švýcarska. A tak si kluci hezky popovídají o svých plánech, jen tak mimoděk utěší uplakaného chlapečka, kterému se ztratil tatínek, nějakého Georga Taboriho... Střihem se ocitáme v domácnosti Hitlerových, na stole bábovka od pekařů z SS, „ti vždycky umí vymyslet něco pěkného“. Eva si stěžuje, že ji Áda nikam nebere, třeba by mohl do Brzezinky, jistě tam jsou hezké břízky. Dialog, který vedou, je směšný svou nezáludností a zároveň ukrývá cosi přízračně děsivého, co občas vyrazí ven. Tak je tomu ostatně ve všech šesti epizodách. Hitler nakonec začne básnit, jak Evu oplodní mezi horskými velikány a celé to natočí Leni Riefenstahlová. V předposledním výjevu se sejde celá banda – Göring, Goebbels, Himmler a čekají na vůdce. Pošťuchují se jako malí kluci, závidí si uniformy, nakonec se i poperou, pak se dostaví Hitler a postaví je pěkně do latě. A začne realizovat svůj rafinovaný plán. Závěr ho zastihne v Jižní Americe, kde dožil jako spokojený stařík a úspěšný vyhledávaný malíř – maluje krajinky a indiány, ty má zvlášť rád, protože míšenci jsou tak zajímaví... Jan Borna Golflamův sarkasmus svedl do jednotného stylového rámce. Jednak autora poslal na jeviště a nechal ho vtipně komentovat každou dějovou změnu, a pak ještě vymyslel operetní mezihry (výborná hudební dramaturgie), v nichž si starého opereťáka zahrál neodolatelný Vlastimil Zavřel (co mu chybělo na intonaci, vyvážil výrazem). V tomto vaudevillově-kabaretním pojetí ještě víc vynikne to, co je v druhém, rafinovaně skrytém plánu hry. Další výborný nápad je defilé Hitlerů – vždy ho hraje někdo jiný. A každý z herců je originál: úvodní brněnský Hitler v podání Pavla Tesaře je mudrující a veledůležitý mladíček, parádní výstup je ovšem Hitler „s bábovkou“ Miroslava Hanuše. Je to ctihodný šosák a taťka v županu, který nemá rád řeči o sexu. Dílem ublížený, dílem uzurpátorský - Hanuš mu propůjčil dobrácky rozbředlou dikci, která ovšem bere za své, když začne šílet o tom, jak bude oplodňovat Evu. Hitler na Orlím sídle, kterého hraje Jan Vondráček, je rázný i ufňukaný, děsivě se mu klepe ruka, kterou strká za záda a vejrá do údolí. Pak skoro plačtivě doráží na sekretářku, aby se smála jeho vtipům. I dámská část: Marie Turková jako Eva Braunová a Ivana Lokajová (Goebbelsová) předvádějí výborné študýrky, první je romantická duše, druhá rázná mamka od rodiny. Vrchol ovšem přichází, když mezi soukmenovce vtrhne malinký a vzteklý Hitler Magdaleny Zimové. Nejdřív všechny seřve, pak je vemlouvavě oblafne, aby je mohl zlikvidovat a vítězně se usadit na jejich mrtvolách. Režie finále vypointovala k naprosté dokonalosti: tučný a hloupě samolibý Göring (opět skvělý Miroslav Hanuš) má totiž novou bílou uniformu, v níž je narvaný jak prejt do jelita, a hysterickému Goebbelsovi se posmívá kvůli koňské noze i Lídě. Vychrtlý Himmler (Pavel Tesař) je zasmušile stranou. Všichni pak sborem zazpívají a zatančí šlágr Kluci z naší uličky z operety První valčík. Děj se v závěru vydává do nejdivočejších zátočin a tečka za celou eskapádou se příznačně odehraje za zvuků latinskoamerických rytmů... Divadlo v Dlouhé má prostě od minulého pátku na repertoáru skutečný hit, který nabízí jasnou výpověď promixovanou hořkým humorem. Goldflamova a Bornova výmluvná kombinace hrůzné reality s banalitou a kýčovitostí patří k jednomu z nejúčinnějších zpracování daného tématu.
Goldflamův Hitler je taťkovským pacifistou Divadlo v Dlouhé oslavilo osmdesátiny velkou operetou s přípitkem u Evy a Ády v kuchyni (Jiří P. Kříž, Právo)
Eva Braunová plete Ádíkovi svetr z ovčí vlny požehnané Tisem ze Slovenského štátu. Maličko fýrera eroticky provokuje, on se ale chystá učinit univerzálním dědicem svého vlčáka Blondyho. Pro stále se kočkující kamarády Göringa, Goebbelse a Himmlera připravuje lentilky z českých čokoládoven, na zkoušku s troškou cyankáli. To všechno U Hitlerů v kuchyni namíchal Arnošt Goldflam do šesti černočerných anekdot. Po brněnském HaDivadle, olomouckém Moravském divadle a scénickém čtení v Divadle Kolowrat stal se tento Goldflamův ohňostroj – ve výkladu Jana Borny v žánru velké operety – hlavním chodem oslav osmdesátin Divadla v Dlouhé. Stalo se 4. prosince, na den přesně poté, co v roce 1929 Písní pouště zahájila v Dlouhé ulici provoz Jeřábkova Velká opereta. Goldflam nakreslil ale U Hitlerů v kuchyni obrázek ještě z hlubší minulosti, z šerých časů výprodeje habsburského mocnářství. Připomněl setkání pacifisty Hitlera se snílkem Stalinem na brněnském nádraží. První jede k přijímačkám na vídeňskou akademii, druhý do Švýcarska za revolučními zkušenostmi. Oba se podělí o krajíc s hrachovou kaší, Adolf byl přece vegetarián, má jen trochu strach, aby po té kaši u zkoušek moc neprděl. Politují chlapečka Taboriho, kterého otec zapomněl na perónu pod Špilberkem na vyjížďce z Budapešti do Prahy. Fantazii Goldflama a Borny se klaním. Arnošt po smrti dramatika Georga Taboriho převzal štafetový kolík jeho sarkasmů a ironií, jimiž židovský autor naplňoval ústřední téma her dotýkajících se tak či onak holocaustu. Jan pro změnu oživil náhled do Hitlerova soukromí velkooperetním hávem (Vlastimil Zavřel, Hana Czivišová). Každá crazy anekdota má svého Hitlera (Pavel Tesař, Miroslav Hanuš, Jan Vondráček, Čeněk Koliáš, Magdalena Zimová, Vlastimil Zavřel). Bornova myšlenka varovná: Hitlerové se mohou v nejrůznějších podobách a stupních pomatenosti zjevit v kterékoli části světa kdykoli před ním i po něm. Uvěříme i poslání: Když rozdal Adolf svým mordkamarádům lentilky, sbalili s Evou kufry a frnkli do Ria. Hitler se stal znovu pacifistou, malířem latinskoamerických zátiší, taťkou chudých brazilských dětí a velkým propagátorem nové vlasti. Dědice má i v Čechách a na Moravě, v domovině autora hry. Ještě nedávno viděli věci kolem nás oddaně zarudlýma očima, a dnes všechno kolem podle nich jemně a zázračně zmodralo. Z petřínské rozhledny dokonce celá planeta.
U Hitlerů v kuchyni je ale "bžunda" (Marie Reslová, Hospodářské noviny)
Ve hře Arnošta Goldflama U Hitlerů v kuchyni voní bábovka i kouř z Osvětimi. V režii Jana Borny ji uvedlo pražské Divadlo v Dlouhé. V den sobotní premiéry se konaly také oslavy výročí osmdesátileté historie zdejší scény, která začala působením Velké operety. Možná i proto doprovázejí Goldflamovy groteskní "hitlerovské" skeče Offenbachovy či Straussovy operetní kuplety přivolávající ducha měšťanské zábavy i ukolébávající předválečnou atmosféru, z níž nakonec vyklíčil fašismus. Pod vedením Jana Borny vznikl na malované scéně Jaroslava Milfajta divný středoevropský kabaret prodchnutý makabrální banalitou jako rakvičky se šlehačkou. Začátek je slibný. Na lavičce v Brně na nádraží se sejde mladý Hitler, který míří do Vídně na výtvarnou akademii a čeká na vlakové spojení, s budoucím generalissimem Stalinem a rychle najdou společnou řeč. Z vášnivého zaujetí židovskou otázkou je vyruší kluk, který se ztratil a maminka mu ujela vlakem. Je to nějaký Georg Tabori, maďarský Žid a budoucí dramatik a režisér. Po tomhle divadelně stručném a vtipně mnohoznačném "úvodu do problematiky" by se krásně mohla v podobně absurdních epizodách rozvíjet osudová evropská témata až k metafyzickým souvislostem pronásledování Židů, jak je známe z Taboriho dramatických textů. Jenže autor dvě z postav už v další scéně navždy opustí. Zmizí maloměstské Brno se svou specifickou aurou, vytratí se i Stalin a Tabori. Jediným "hrdinou" inscenace zůstane Hitler interpretovaný v každé další scéně jiným hercem a dokonce herečkou, což režisérovi umožňuje postihnout různé polohy a podoby "hitlerovství", oné zvláštní směsice malosti, komplexů, sebestřednosti a vražedného vizionářského megalomanství. Potkáváme Hitlera (Miroslav Hanuš) v měšťanském salonu, kterak masakruje bábovku, když v extatickém vzepětí plánuje s Evou Braunovou (Marie Turková) početí potomka. Sledujeme Hitlera (Jan Vondráček) v kanceláři, když se zalyká nadšením z vlastních trapných vtipů. Vidíme vůdce (Čeněk Koliáš) v kuchyni berlínského krytu, když plánuje konečná řešení v koncentračních táborech, zatímco Eva Braunová shání u Goebbelsů cibuli, a maličkého Hitlera (Magdalena Zimová), který rozdává Göringovi a Goebbelsovi lentilky, aby si nacvičili otravu pro případ prohry... Autorovým úmyslem nejspíš bylo vůdce "snížit" do podoby cholerického a trochu úchylného měšťáka a tím se mu nejen vysmát, ale vlastně poukázat na jeho "obyčejnou" zrůdnost, kterou lze tak snadno přehlédnout. S tím kuchyňským vtipkováním to Arnošt Goldflam ale nějak přehnal. Místo obrazu nacistického vůdce povstalého z banality představil několik banálně satirických historek z Hitlerova života, které se vyčerpávají v povrchních vtipech o sexuální potenci, ve fanatických extázích a dětinsky hrůzných nápadech, z nichž se člověk spíš občas studem zapotí než aby ho pořádně zamrazilo. S půvabnou nadsázkou provází inscenací pár operetních pěvců - Vlastimil Zavřel a Hana Czivišová. Z Hitlerů jsou nejvíce zapamatovatelní ti, které Pavel Tesař nebo Magdalena Zimová představují naivně, jakoby viděné dětskýma očima. Muzikantsky nadanému souboru Divadla v Dlouhé sedí kabaretní forma jako ulitá, taky už má podobných inscenací za sebou pěknou řádku, takže zkušení herci fungují spolehlivě, nezkazí žádný výstup ani hudební číslo a v rámci možností připraví i pointu.
o divadle:
stručně:
Divadlo v Dlouhé je repertoárové divadlo se stálým hereckým souborem, v jehož širokém repertoáru najdete dramatické příběhy (Faidra, Lékař své cti, Vějíř s broskvovými květy), komedie nejrůznějšího typu (Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, Oněgin byl Rusák, Lhář, Soudné sestry, Maškaráda), rodinná představení (Momo a zloději času, Myška z bříška, Jak jsem se ztratil, Kdyby prase mělo křídla) i kabarety (Kabaret Vian-Cami, Kabaret Prévert-Bulis). Hraje ve velkém sále pro více než 400 diváků i v komorním foyer, pro dospělé, pro děti a mládež i pro celé rodiny. Každoročně pořádá festival pro děti menší (Dítě v Dlouhé) i větší (Festival 13+).
obsáhleji:
Divadlo v Dlouhé je repertoárové divadlo se stálým hereckým souborem, které ve své tvorbě ohledává různé žánry a výrazové prostředky divadla (od činoherního přes hudební a pohybové divadlo až k loutkovému) a zároveň možnosti jejich komunikativnosti s různými věkovými skupinami diváků. Žánrová a stylová pestrost a tvorba pro různé věkové kategorie diváků je jedním z jeho charakteristických rysů.
Umělecká koncepce, která provází Divadlo v Dlouhé od jeho zrodu v roce 1996, se ukázala po všech stránkách nosnou – divácky přitažlivou a umělecky inspirativní, spojující zábavnost s myšlenkovou náročností. Tomuto pojetí divadelní tvorby plně odpovídá i pestrá dramaturgie, čerpající jak z literatury dramatické, tak epické, klasické i současné, přičemž se orientuje především na tituly méně známé, dosud v Čechách neuvedené a neověřené.
Režijní ztvárnění sleduje dramaturgický výběr adekvátní volbou inscenačních postupů, vždy konkrétně vymezeného stylu herectví, přičemž často využívá muzikantského, pěveckého a pohybového potenciálu herců, výtvarné a hudební metafory, bohatých světelných a audiovizuálních prostředků. Tím vším se Divadlo v Dlouhé ve spektru českých divadel vymezilo jako divadlo, které překračuje činohru směrem k alternativnímu, hudebnímu, loutkovému či kabaretnímu žánru.
Dalším specifickým rysem Divadla v Dlouhé je kontaktnost jeho představení a kolektivní herecká souhra. Živá rezonance s publikem je dosahována mj. vysokým stupněm energie, kterou do každého představení vnášejí všechny jevištní složky, herci počínaje. Ti nezakládají svou hru na sólovém extemporování, ale na disciplinované souhře, která vždy slouží inscenaci jako celku. I když v uplynulých dvanácti letech vyrostla v divadle řada skutečných hereckých osobností, či dokonce hvězd, je to právě společná energie a kolektivní duch, které sem přitahují diváky. Ti, jak se v průběhu let ukázalo, sem nechodí jen na hvězdy či na tituly, ale na „Divadlo v Dlouhé“.
Divadlo v Dlouhé se pravidelně věnuje také dětským divákům. Každoročně uvede více než 120 představení pro děti a mládež. Pro menší děti pořádá festival Dítě v Dlouhé, kde představuje nejzajímavější inscenace z mimopražských divadel, a od roku 2007 pořádá divadelní festival pro teenagery 13+. Jedná se o jediný festival v České republice, zaměřený na toto publikum.
Divadlo v Dlouhé získalo řadu ocenění odborné kritiky a neméně diváckých cen. Ročně navštíví divadlo více než osmdesát tisíc diváků, návštěvnost se dlouhodobě pohybuje nad hranicí devadesáti pěti procent.
