Režie: Michal Vajdička
Překlad: Michala Marková
Dramatizace a dramaturgie: Daniel Majling
Scéna: Pavol Andraško
Kostýmy: Katarína Hollá
Hudba: Marián Čekovský
Osoby a obsazení:
Maximilián Aue: Ľuboš Kostelný
Thomas Hauser: Alexander Bárta
Doktor Hohenegg/ Üxküll: Marián Geišberg
Vyšetřovatel / Turek: Milan Ondrík
Úředník Korherr: Richard Stanke
Velitel / Moreau: Jozef Vajda
Partenau: Martin Nahálka j. h.
Una / Helena: Táňa Pauhofová
Weselohová / Matka: Emília Vášáryová
Číšnice: Monika Horváthová, posluchačka VŠMU, Monika Potokárová, posluchačka VŠMU
Číšník: Tomáš Stopa, posluchač VŠMU
Sbor: Barbora Palčíková, posluchačka VŠMU, Martin Varínsky j. h.Klavíristi: Aleš Junek j. h., Tobias Lacho j. h., Ryan Bradshaw j. h.
Premiéra: 2. dubna 2014 ve Studiu SND
Délka představení: 3 hodiny a 20 minut s přestávkouInscenace obsahuje expresivní výrazy a scény, není vhodná do 18 let
Laskavé bohyně – Stejnojmenný román z roku 2006, který se stal bestsellerem a nositelem prestižních cen, označila kritika jako knihu, kterou dočtete s pauzami na zvracení. Vyprávění přesvědčeného nacisty a důstojníka SS Maximiliena Aueho, syna Němce a Francouzky, nás provádí několika různými dějišti druhé světové války, na frontu, do okupovaných oblastí i do zázemí. Text je koncipován jako Aueho fiktivní memoáry sepsané dlouho po válce, přičemž hrdina se nechce omluvit, ani provádět sebereflexi, jen popisovat tuny válečných hrůz. Jde o příběh „slušného“ člověka, který se stal vrahem - Aue se v nich neobhajuje, nýbrž se snaží po svém vysvětlit, jak a proč se zapojil do příšerné smrtící mašinérie. Inscenace získala ceny Dosky 2014 za nejlepší inscenaci sezony, za nejlepší režii i nejlepší mužský herecký výkon (Ľuboš Kostelný).
Režisér Michal Vajdička sa vrátil do Národného so známym tímom, na ktorom však nebolo badať príznaky únavy z dlhoročnej spolupráce. Pavol Andraško navrhol dokonale funkčnú skladačku pohyblivých segmentov, réžia sa citlivo pohrala aj s osvietením. Každá nota zo scénickej hudby Mariána Čekovského zaznela s nástojčivosťou, ale bez gýčovitého citového nátlaku. Do ucelenej koncepcie zapadali aj kostými Kataríny Hollej. Daniel Majling je autorom početných dramatizácií literárnych diel, tentoraz jeho text netrpí ani trochu literárnosťou, civilné dialógy sa blížia k filmovému videniu.
Zuzana Uličianska, sme.sk
Inscenácia je v prvom rade divadelným koncertom, v ktorom tvorcovia aj herci už pri jej vzniku zaujali rozhodujúci postoj k téme. Dôsledne profesionálnym prístupom vytvorili varovanie. Nie iba tým, čím katarznému rozuzleniu napomohol autor predlohy: jednotlivé postavy postupne – ako trest za svoje činy – zošalievajú. Ale aj herecky plne tvarovaným, pokojne ukazovaným, dôsledne odhaľovaným zločinom. Jonathan Littell síce napísal fiktívne memoáre o nemeckom intelektuálovi, obraz o našom konaní počas vojen, ktorý sa s ich pomocou podarilo vytvoriť i na pôde Činohry SND, je nielen temný, ale aj alarmujúci. Hovorí totiž, že utešiť nás môže – ak nemáme srdce, ale iba rozum – len fakt, že predloha rozpráva fiktívny príbeh.
Dagmar Inštitorisová, kultura.pravda.sk
Špičkové herecké výkony a vhodne vodiaca režijná ruka vytvorili inscenáciu s katarziou priam antických rozmerov. Obraz historického krvavého kúpeľa sa mení na polemiku o dobre a zle v človeku. Hudobná priliehavosť atmosféry aj pocitu. Silné javiskové obrazy a vnútorne nezjednodušené postavy, morálne rozlúsknutie – to všetko čaká na vnímavého diváka. Civilnosť v celkovom zafarbení výsledného javiskového tvaru. Realita aj sen, prísnosť faktov a strohosť komentovania, poézia v kombinácii so zverstvami v ľudských rozhodnutiach, činoch, správaní... Príbehové zvraty a absencia jednoznačného morálneho ponaučenia. Zločiny a tresty v optike nevšedne zložitého príbehu intelektuála. Príbeh obyčajného človeka, ktorý sa ocitol vo vleku doby? Alebo presný záznam sexuálne odlišného a morálne vyšinutého človeka, ktorý koná „len“ s vedomím historickej nevyhnutnosti? Alebo sugestívny obraz dejinných udalostí? V každom prípade otázky, ktoré súčasné divadlo má právo, ba priam povinnosť klásť!
Svetozár Sprušanský, nitrafest.sk
Michal Vajdička (1976) - Vystudoval divadelní režii na VŠMU v Bratislavě v ročníku Petera Mikulíka. Absolvoval inscenací hry Martina McDonagha Osiřelý západ, která získala ocenění na studentských festivalech v Brně a v Bratislavě. Věnoval se světelnému designu, jako režisér pracoval v řadě slovenských divadel (Košice, Zvolen, Martin, Nitra, Prešov, Městské divadlo Bratislava, Slovenské národní divadlo, Aréna Bratislava...) a nyní působí jako umělecký šéf Dejvického divadla. Zaměřuje se často na hry irské provenience - jeho inscenace Krásky z Leenane autora Martina McDonagha získala v roce 2005 tři nominace na cenu Dosky a cenu Literárního fondu (za režii, ženský a mužský herecký výkon). Nitranská Portia Coughlanová (2006) byla oceněna dvěma Doskami, cenou diváka na festivalu Nová dráma a cenou Literárního fondu za režii. V Nitře dále inscenoval adaptaci novely Boženy Slančíkové – Timravy Vše za národ (2008), uvedenou i na festivalu Divadlo v Plzni, za kterou opět obdržel cenu Literárního fondu a tři nominace na Dosky. Ve Státním divadle v Košicích uvedl titul Euripides Medeia a v Nitře Mrtvé duše. Obě inscenace byly opět nominované na Dosky a vyznamenané cenou Dosky za hudbu (Marián Čekovský). Ve Slovenském národním divadle zinscenoval McDonaghovu Ujetou ruku, dramatizaci povídek Slančíkové - Timravy Bál, v Divadle Astorka Korzo ´90 groteskní pohled na Slovensko Jáma děravá, v Divadle na Vinohradech uvedl Jindřicha IV., v Dejvickém divadle Ucpanej systém a Racka. Michal Vajdička klade důraz na práci s hercem, psychologickou pravděpodobnost i moderní divadelní řeč.
Činohra SND – Jako každý velký divadelní dům s dlouholetou tradicí, i slovenská činohra hledá cestu k vyváženému repertoáru; vedle klasických textů, které se těší diváckému zájmu, uvádí i divácky méně atraktivní, avšak pro pomyslný vývoj divadla nezbytná současná dramata. Progresivní tendence podporuje hostováním mladých osobností režie (Michal Vajdička, Martin Čičvák, Marián Amsler, Valeria Schulczová aj.), v čele souboru stojí režisér Roman Polák. Činohra působí na čtyřech scénách – historická budova, Sál činohry, Studio a nově i Modrý salón, který je určený pro komorní projekty.
