BRATŘI KARAMAZOVI

Režie: Martin Čičvák
Dramaturgie: Martin Kubran
Scéna: Hans Hoffer
Kostýmy: Mária Havran
Hudba: Ivan Acher

Osoby a obsazení:
Fjodor Karamazov: Juraj Kukura
Dimitrij: Martin Finger
Aljoša: Igor Orozovič / Michal Čapka
Ivan: Honza Hájek
Smerďakov: Matěj Dadák
Kateřina: Gabriela Míčová
Grušenka: Natálie Puklušová
Líza: Ivana Uhlířová

Premiéra 20. února 2015
Délka představení: 3 hodiny

Bratři Karamazovi – Polyfonní romány F. M. Dostojevského, v nichž má každá postava svou pravdu, neustále vybízejí k inscenování. Bratři Karamazovi patří k  nejčastěji adaptovaným a uváděným dílům - zejména v poválečném období se v Čechách objevila dlouhá řada provedení, mezi nimiž zaujímá čestné místo dramatizace a inscenace Evalda Schorma v Divadle Na zábradlí (premiéra v březnu 1979). „Samotná dramatizace má spíše podobu scénáře, s ucelenými ,kapitolami‘, kupí se situace za situací, jejichž myšlenková sladěnost ožívá až organickým ,filmovým střihem‘, prolínáním scén a reminiscencemi na jevišti. Děj je zkoncentrován kolem mezní situace reakce na vraždu a soudního přelíčení s Míťou. (…) Smíchem se začíná… Teskným zvukem harmoniky se končí. Čin byl vyšetřen a rozsudek vynesen. A pravda?“ napsala o Schormově dramatizaci Radka 
Denemarková. 

Nedá se říct, že je Kukura herecky lepší než jeho okolí. Jeho syté psychologické herectví a výrazná ostře řezaná fyziognomie schopná proměny od šarmu starého donchuána k vyjádření odpornosti zhroucené kreatury rozviřují na malé scéně vichr. Kukura je zde za hvězdu, ale děje se tak v rámci inscenační výpovědi. Je to černá hvězda, kolem níž se vše točí. V jeho tváři se zračí hluboký strach ze smrti, ďábelská potměšilost, chladná hráčská strategie i patologická krutost. Starý Karamazov dosáhl vrcholu zla ukrytého v lidském společenství, přesto dokáže žadonit o soucit, za nějž je ovšem připraven dát pár facek. (…) Inscenace nerozřeší, zda je, či není Bůh, provokuje však věčné, dnes velmi aktuální trnutí nad otázkou, proč cesta k Bohu nebo Nebohu musí být lemována mrtvolami. Běsi individuální duše a běsi mocenských dějů se v současném světě prolínají. Hrůzy rozpoutává zase jen člověk, který to nemá v duši v pořádku. A nejde jen o duši, Boha a podobné vzletnosti. I u Karamazových se v pozadí všeho dění skrývá svazek bankovek.
Marie Zdeňková, Divadelní noviny

Vizuálně se režisér Martin Čičvák zjevně inspiroval atmosférou ulice Ve Smečkách, kde divadlo sídlí uprostřed několika erotických velkopodniků. Na zcela obnažené černé scéně rudě září vchod nevěstince jako výtah do pekla, je tu tyč pro erotické produkce a také neonový nápis Romantic World. Na opačné straně špinavá latrína – i tam lze výsměšně klást otázky o Bohu a nesmrtelnosti. Starý nábytek a dobové harampádí se válí na hromadě pod jevištěm, jako by inscenátoři chtěli naznačit, že tyto kulisy už k jejich příběhu nepatří.
Marie Reslová, Hospodářské noviny

Martin Čičvák (1975) - Vystudoval obor činoherní režie na JAMU v Brně. Studoval také na britské Dartington College of Arts, kde inscenoval Genetovy Služky a Strindbergovu Slečnu Julii. Během studií zároveň hostoval v košickém Východoslovenském divadle, v Národním divadle Brno a v brněnském Divadle v 7 a půl. Inscenace Bernhardova Immanuela Kanta v Národním divadle Brno mu v roce 2000 vynesla Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku. Od roku 2001 je kmenovým režisérem pražského Činoherního klubu, kde inscenoval mimo jiné Büchnerova Vojcka, Suchovo-Kobylinův Proces, Molièrova Misantropa a Amfitryona, Feydeauova Dámského krejčího, Albeeho hru Koza aneb Kdo je Sylvie? (nominace na slovenskou divadelní cenu DOSKY 2004 za nejlepší režii), Čechovova Ivanova, Vinterbergovu Rodinnou slavnost, hru Mariny Carr U kočičí bažiny, Mittererovo Moje strašidlo, Ortonovu hru Klíčovou dírkou aj. Pravidelně působí na dalších českých a slovenských scénách. I přesto, že je kmenovým režisérem komorního Činoherního klubu, síla jeho režie spočívá především ve velkých plátnech s důrazem na aktuální posuny klasiky.

Činoherní klub – „Zakladatelé Činoherního klubu Ladislav Smoček a Jaroslav Vostrý žádný velký program, manifest, záměrně nezformulovali ani v počátcích svého divadla. Na začátku byla zdánlivě prostá teze, kterou Vostrý utvořil podle svého předchozího pozorování divadla v roli divadelního kritika: ,Objevování hereckých možností je… objevováním možností člověka.‘ Ukázala se v průběhu času natolik úplná, že její stopy nacházíme ve všech! – zdařilých i méně zdařilých – inscenacích Činoherního klubu dodnes. V šedesátých letech byl Činoherní klub scénou, která neměla precedens. Dnes je moderní klasickou činohrou, kde výpověď o člověku, o lidech je stále sdělována především prostřednictvím herce,“ napsal k padesátiletému výročí této scény Jan Kolář. V čele divadla stojí Vladimír Procházka a ke kmenovým režisérům patří Martin Čičvák a Ondřej Sokol.