Režie: Robert Wilson
Scéna: Robert Wilson
Koncepce světelného designu: Robert Wilson
Námět: Aleš Březina, Soňa Červená
Libreto: Marta Ljubková na základě románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka a Karla Krause Poslední chvíle lidstva
Dramaturgie: Martin Urban
Překlad K. Krause: Hanuš Karlach
Hudba: Aleš BřezinaKostýmy: Yashi
Režijní spolupráce: Ann-Christin Rommen
Světelný design: AJ Weissbard
Asistent režie, scéna, choreografie: Karel KutSpolupráce na kostýmech: Lucie Loosová
Video: Tomek Jeziorski
Asistent video-animace: František Pecháček
Premiéra 30. dubna 2014
Délka představení 1 hodina 40 minut bez přestávky
V inscenaci je využita technologie na principu stroboskopu.
1914 - Osudy dobrého vojáka Švejka, klíčový román české literatury, ironický škleb nad válkou a její absurditou, se setkává s protiválečným opusem Karla Krause Poslední chvíle lidstva. To vše se v rukách osobnosti moderního divadla Roberta Wilsona mění v aktuální kabaret plný scénických obrazů, hudby a překvapivého humoru v podobenství nejen o roce 1914, ale hlavně o dnešku, sto let po začátku hrozivé války, která ve skutečnosti odstartovala dvacáté století. Inscenace o Evropě a jejích optimistech a pesimistech (za dozoru věčného Času) je unikátním projektem, v němž se – již podruhé – setkává Činohra Národního divadla s režisérem Robertem Wilsonem za účasti Slovenského národního divadla a divadla Vígsínház z Budapešti.
Pro přesnou rytmizaci ironického pohybu válečného stroje, který běží jak švýcarské hodinky, má Wilson neuvěřitelný cit. Manické fáze dohání opakováním slovních smyček k absurdnímu humoru, který se na groteskním pozadí zcela přirozeně láme do lyrické deprese či ještě přesněji melancholie.Groteska je přirozeně švejkovská: očistně se smějeme vší té hlouposti, až to (s Krausem) začíná být neskutečně smutné a apokalyptické. Nejmilejším a zároveň nejsilnějším překvapením Wilsonovy grotesky 1914 ovšem není výrazná aktualizace tématu násilného přechodu starého v nové, který není nijak fixován na jedno datum, jednu Událost. Není to ani dokonalá strojovost obludné mašiny násilí, která nahrazuje představu milionů mrtvol, jež zůstaly na bojištích. Skutečným objevem pražského představení je básnický náboj lyrických či melancholických míst v rytmu válečné mašinerie.Všechno to poťouchlé hraní s herci, manipulace s jejich pohybem a gesty, expresivní, pitvořivá stylizace obličejů a oděvů a souhra světla a tmy, náhle zůstává odzbrojeno ve svobodném uvolnění divadelního obrazu. Konstrukce mizí a zůstává nespoutaná imaginace.
Petr Fischer, Hospodářské noviny
Wilson ve druhé části vyrazí dech dvěma obrazy. Nejdříve překvapí nečekaně výpravným záběrem z fronty - zatímco v popředí vedou zničení vojáci zdrcené monology, za nimi se ve zpomalených sekvencích bortí pahýly stromů. Moment silně kontrastuje s předchozím pojetím hry a divákům dokonale servíruje pocity beznaděje nad nekonečným konfliktem. Druhým takovým momentem je scéna z lazaretu, kde dostává největší prostor Dobrý voják Filipa Rajmonta. Zatímco předchozí narážky na Švejka se omezily na výkřiky "Na Bělehrad!" či "Simulanten Bande!", zde vede Haškova postava svůj typický naivní proslov mezi lůžky s raněnými. Wilson podtrhává Švejka v jeho nejčistší formě a satiricky staví prostého vojáka do kontrastu k nelítostným dějinám.
Tomáš Šťástka, idnes.cz
Ani na moment si divák nepřipadá v bezpečí. Něco se na jevišti dá do pohybu, a najednou to utne prásknutí bičem nebo rány z kulometu. Kdosi se hne, když tu scénu přikryje krvavě červené světlo. Někdo otevře ústa a promluví hlasem někoho jiného.Když jeden z herců začne pět nevinnou ukolébavku a zdá se, že všem hrůzám je konec, zničehonic ho ta píseň pošle do kolen, až se rozpláče a sténá na celé divadlo. Je v tom zmatek, na jevišti ale jen zdánlivý, v hlavách diváků o to opravdovější.Frank Kuznik, art.ihned.cz
Výsledkem Wilsonova drilu je povzbudivé poznání, že dostane-li činoherce z Národního divadla do ruky skutečná režijní osobnost, jsou s to odvést výkony srovnatelné se špičkovými evropskými divadelními soubory. Václav Postránecký jako Optimista, Vladimír Javorský v roli Pesimisty, Eva Salzmannová jako Doktor nebo Milan Stehlík jako Důstojník odvádějí brilantní práci. A sošná, monumentální kreace Soni Červené v roli Času může být dávána za příklad herecké profesionality, kterou neoslabí ani pokročilý věk.
Marie Reslová, echo24.cz
Robert Wilson (1941) - Po studiích na University of Texas odjel v roce 1963 do New Yorku na brooklynský Pratt Institute. V roce 1968 založil experimentální divadelní společnost Byrd Hoffman School of Byrds, se kterou vytvořil své první významnější práce. První z nich byl v roce 1969 The King of Spain a The Life and Times of Sigmund Freud.Později, již jako uznávaný vůdce tehdy vzkvétající manhattanské umělecké scény, zaměřil svoji pozornost na operu a spolu s Philipem Glassem vytvořil operu Einstein on the Beach (1976). Následně začala jeho spolupráce s řadou významných divadel a festivalů. Patří mezi ně Festival d'Automne v Paříži, Das Berliner Ensemble, Schaubühne v Berlíně, Thalia Theater v Hamburku, Salzburger Festspiele, Brooklyn Academy of Music's Next Wave Festival.V Schaubühne vytvořil inscenace Death Destruction & Detroit (1979) a Death Destruction & Detroit II (1987) a v Thalii uvedl zlomová hudební díla The Black Rider (1991) a Alice (1992). Inscenoval Parsifala v Hamburku, Houstonu a Los Angeles, Kouzelnou flétnu, Madam Butterfly a Lohengrina v Metropolitní opeře v New Yorku. Na Lincoln Center Festival uvedl v roce 2005 projekt založený na indonéské epické básni pod názvem I La Galigo.Wilson znovu uvádí své slavné inscenace, mezi které patří The Black Rider v Londýně, San Francisku, Sydney, Los Angeles; The Temptation of St. Anthony v New Yorku a Barceloně; Erwartung v Berlíně; Madam Butterfly ve Velkém divadle v Moskvě a Wagnerův Der Ring des Nibelungen v Le Châtelet v Paříži.V pražském Národním divadle uvedl inscenaci Janáčkovy opery Osud (2002) a Věc Makropulos (2010). Robert Wilson je také uznávaným výtvarníkem. Vystavoval v prestižních galeriích Evropy, Ameriky a Japonska, mezi které patří např. Centre Georges Pompidou Paris, Boston Museum of Fine Arts, Stedelijk Museum Amsterdam, London's Clink Street Vaults, Guggenheim Museum New York a Bilbao a Seattle Art Museum.
Činohra, Národní divadlo – Spolu s Baletem a Operou je jedním ze tří souborů Národního divadla v Praze. V jejím čele stojí od roku 2002 Michal Dočekal, který rozvíjí široce otevřenou dramaturgii směrem k moderně interpretované klasice i k hledání současných textů. Ke spolupráci jsou zvaní jak etablovaní umělci, výrazné osobnosti českého i světového divadla, tak talentovaní adepti. Činohra působí na třech scénách – v Historické budově, ve Stavovském divadle i na Nové scéně.
