Režie: Ivan Rajmont
Překlad: Naděžda Krejčová
Úprava textu: Ivan Rajmont a Kateřina Šavlíková
Dramaturgie: Tomáš Vůjtek
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Marta Roszkopfová
Hudba: Petr Kofroň
Osoby a obsazení:
Andrej Ivanovič Lepechin - vysloužilý profesor Marek Cisovský
Natálie Ivanovna (Naty), jeho sestra - Alena Sasínová-Polarczyk
Rostislav, nejstarší syn Natálie - Albert Čuba
Varvara (Varja), nejstarší dcera Natálie - Tereza Dočkalová
Jelena (Lena), prostřední dcera Natálie - Petra Kocmanová
Líza, nejmladší dcera Natálie - Zuzana Truplová
Ála, manželka Rostislava - Tereza Cisovská
Konstantin, manžel Jeleny - Michal Čapka
Marie Jakovlevna (Marjána), sestra zesnulého manžela Natálie Ivanovny, hospodyně a příživnice - Dana Fialková j. h. / Zdena Przebindová j. h.
Semjon, obyčejný člověk - Vladislav Georgiev
Premiéra 1. června 2013
Ruská zavařenina – Ruská zavařenina byla napsána již v roce 2003 a premiéru měla v roce 2005 v německém Freiburgu, kde se v Městském divadle v režii Thomase Krupy hrála pod názvem Warenje. Autorka hru označila podtitulem „Afterchekhov“, aby tak dala najevo, že vědomě navazuje na svého velkého předchůdce. Její hrdinové jsou však spíše čechovovskými karikaturami. Z aristokratické vznešenosti jim zbyla jen záliba v nezřízené konzumaci kávy, z podnikavosti jen byznysmenské praktiky a z osady, která vznikla na místě původního sadu, nakonec zbudou sutiny, na nichž vyroste Disneyland. Práci, které beztak nikdo není schopen, tak vystřídá definitivně zábava. Také technika hry se proměnila. Zatímco Čechov své hrdiny nechával promlouvat, aniž by se navzájem poslouchali, Ulická už je nechává rovnou mluvit současně. Jediné, co se nezměnilo, je vyznění hry. Také Ulická totiž přivádí na scénu řadu „zbytečných lidí“, o kterých už Lopachin ve čtvrtém dějství Višňového sadu věděl své: „A kolik je, člověče, u nás lidí, kteří jsou na světě a nikdo neví proč.“ Podle Ulické jsme se totiž za ty roky nijak výrazně nezměnili. Inscenace zvítězila v anketě Divadelních novin a získala titul Inscenace roku.
Redakce Divadelních novin označila inscenaci za Sukces Ost-ra-varu:Gradující jevištní kompozice pozoruhodného textu, který se hlásí k Čechovově odkazu, především k Višňovému sadu. Také v příběhu z těchto dní můžeme reflektovat konflikt idealistických snílků s dravými pragmatiky. Ivan Rajmont poskytuje aktérům prostor pro rozvinutí jejich charakterizačního umu a Aréna v této inscenaci znovu dokazuje, že je herecky jedním z nejkvalitnějších souborů u nás.
Palčivá výpověď o Rusku sto let po Čechovovi, o směšnosti a o marnosti, o zbytcích lidskosti, o intelektu utápěném v moři nicoty a vodky, o zplanění jakékoli naděje na změnu. Obecně o konci civilizace, o konci Homo sapiens.
J. P. Kříž, Svět a divadlo
Ruská zavařenina – Ruská zavařenina byla napsána již v roce 2003 a premiéru měla v roce 2005 v německém Freiburgu, kde se v Městském divadle v režii Thomase Krupy hrála pod názvem Warenje. Autorka hru označila podtitulem „Afterchekhov“, aby tak dala najevo, že vědomě navazuje na svého velkého předchůdce. Její hrdinové jsou však spíše čechovovskými karikaturami. Z aristokratické vznešenosti jim zbyla jen záliba v nezřízené konzumaci kávy, z podnikavosti jen byznysmenské praktiky a z osady, která vznikla na místě původního sadu, nakonec zbudou sutiny, na nichž vyroste Disneyland. Práci, které beztak nikdo není schopen, tak vystřídá definitivně zábava. Také technika hry se proměnila. Zatímco Čechov své hrdiny nechával promlouvat, aniž by se navzájem poslouchali, Ulická už je nechává rovnou mluvit současně. Jediné, co se nezměnilo, je vyznění hry. Také Ulická totiž přivádí na scénu řadu „zbytečných lidí“, o kterých už Lopachin ve čtvrtém dějství Višňového sadu věděl své: „A kolik je, člověče, u nás lidí, kteří jsou na světě a nikdo neví proč.“ Podle Ulické jsme se totiž za ty roky nijak výrazně nezměnili. Inscenace zvítězila v anketě Divadelních novin a získala titul Inscenace roku.
Redakce Divadelních novin označila inscenaci za Sukces Ost-ra-varu:Gradující jevištní kompozice pozoruhodného textu, který se hlásí k Čechovově odkazu, především k Višňovému sadu. Také v příběhu z těchto dní můžeme reflektovat konflikt idealistických snílků s dravými pragmatiky. Ivan Rajmont poskytuje aktérům prostor pro rozvinutí jejich charakterizačního umu a Aréna v této inscenaci znovu dokazuje, že je herecky jedním z nejkvalitnějších souborů u nás.
Palčivá výpověď o Rusku sto let po Čechovovi, o směšnosti a o marnosti, o zbytcích lidskosti, o intelektu utápěném v moři nicoty a vodky, o zplanění jakékoli naděje na změnu. Obecně o konci civilizace, o konci Homo sapiens.
J. P. Kříž, Svět a divadlo
I když se na scéně pohybuje deset postav, nelze ani jednoho z jejich představitelů vyzdvihnout nad ostatní: všichni podávají naprosto vrcholné herecké výkony. (...) Přestože téma hry je vážné, představení je mimořádně zábavné. Je to způsobeno zejména humorem, se kterým režie staví jednotlivé situace, a samozřejmě hereckým podáním jednotlivých situací. Diváka sice vzhledem k obsahu občas až mrazí z toho, čemu se to vlastně směje, ale tak to v případě podobných téměř absurdních komedií bývá.
Ladislav Vrchovský, Český rozhlas
Ivan Rajmont (1945) - Režii na DAMU absolvoval v roce 1971. Během studia hostoval v Divadle V. Nezvala v Karlových Varech a posléze byl zde angažován (1971–75). Následovala jeho významná éra v Činoherním studiu v Ústí nad Labem (1975–86). Převážnou dobu zde působil nejen jako režisér, ale i jako umělecký šéf. Téměř kultovní se stala hned nástupní režie, inscenace z roku 1975 Jakub fatalista, která se dočkala 223 repríz. V druhé polovině osmdesátých let byl režisérem pražského Divadla Na zábradlí. 7. prosince 1989 byl jmenován prvním polistopadovým šéfem Činohry ND. Tuto funkci vykonával do července 1997 a nadále zde působí jako režisér. Na scénu uvedl desítky titulů, z nichž doslova legendárním se stal Sluha dvou pánů, který se na repertoáru drží dvacet let. Dnes působí Ivan Rajmont na postu uměleckého šéfa v Divadle F. X. Šaldy v Liberci a přednáší na DAMU. Jeho režie se ponejvíce opírají o klasické dramatické texty s morálním přesahem a pečlivé herecké uchopení charakterů.Komorní scéna Aréna – Pod tímto názvem funguje tato ostravská scéna od roku 1994, kdy navázala na předchozí tvorbu Divadla hudby. Hraje v extrémně malém sále pro šedesát diváků a tento miniaturní divadelní prostor předurčil její dramaturgii a inscenační styl. Pro inscenace „Arény“ bývá typická jednoduchá scéna, důraz na herecké výkony a výběr náročných textů. V čele divadla stojí ředitelka Renáta Huserová a umělecký šéf Ivan Krejčí. V rámci Cen Alfréda Radoka byla tato scéna vyhlášena Divadlem roku 2013.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)