SLEČNA JULIE

Příběh "pádu" hraběcí dcery, která se na jednu noc stala milenkou otcova sluhy, byl na konci 19. století vnímán jako příliš odvážný a příliš naturalistický. Jediného uvedení se hra dočkala 14. března 1889 v prostorách studentského spolku v Kodani, přičemž titulní roli ztvárnila Strindbergova žena Siri von Essen. Ve Švédsku byla Slečna Julie zakázána cenzurou až do roku 1906. V současné době se však jedná o jednu z nejznámějších a nejhranějších divadelních her tohoto švédského dramatika. Děj inscenace v podání moskevského divadelního souboru je přenesen do současného Ruska. Jeden z nejvyhledávanějších a nejznámějších představitelů nastupující generace ruských dramatiků, Michail Durněnkov, pro účely této inscenace napsal (speciálně pro Divadlo národů) novou scénickou verzi Strindbergova dramatu, v níž jsou zachovány všechny syžetové linie, zatímco dialogy jsou nasycené moderní lexikou. Ústředním tématem hry je stejně jako u Strinberga milostný trojúhelník, který tvoří slečna Julie, sluha Jean a služebná Kristina, v podání špičkových ruských herců.

Režie: Thomas Ostermeier
Adaptace: Michail Durněnkov
Dramaturgie: Roman Dolžanskij
Scéna: Jan Papelbaum
Kostýmy: Gabriele Vöhringer
Hudba: Nils Osterndorf, Daniel Freitag
Videoprojekce: Sébastien Dupouey
Světelný design: Erich Schneider
Hrají: Čulpan Chamatovová, Jevgenij Mironov a Elena Gorinová

Délka představení 1 hodina a 50 minut bez přestávky

Thomas Ostermeier (1968) – Vystudoval režii na Hochschule für Schauspielkunst Ernst Busch v Berlíně. V letech 1996-99 režisérem a uměleckým šéfem divadla Baracke při Deutsches Theater v Berlíně (Divadlo roku 1998). Od září 1999 se spolu se Sashou Waltz, Jensem Hilljem a Jochenem Sandigem stal režisérem a členem uměleckého vedení Berliner Schaubühne am Lehniner Platz; dnes je Ostermeier spolu s Hiljem uměleckým vedoucím Schaubühne. Kromě toho pracoval na festivalech Salzburger Festspiele a Edinburgh International Festival, dále na scénách Deutsches Schauspielhaus Hamburg, Münchner Kammerspiele a ve vídeňském Burgtheateru. V roce 2000 byl vyznamenán Evropskou divadelní cenou (Neue Theatrale Realitäten) v Taormině a Herald-Angel-Award za The Girl on the Sofa v Edinburghu. Thomas Ostermeier byl od listopadu 2002 povolán coby Artiste associé do vedení Festival d’Avignon. Ostermeier o zkoušení Slečny Julie podotkl: „V Rusku je velmi silná sociální nerovnost, a právě proto jsem se rozhodl sociální rozdíly učinit hybatelem ve vztazích mezi mužem a ženou. Nechci být arbitrem. Pro mě je klíčové přetvořit současnou realitu v realitu divadelní. Během práce si chci něco ujasnit sám pro sebe, například to, jakým způsobem se vyvíjejí mezilidské vztahy. Divadlo je pro mě laboratoří. A nejméně ze všeho mě zajímají jinotaje. V době, kdy Strindberg hru napsal, obsahovala zcela neskrývanou společenskou kritiku. Právě sociální rozdíly ve Slečně Julii činí lásku Jeana a Julie absolutně utopickou a nemožnou. Láska se stává tím víc vášnivou, spalující a exaltovanou, čím vzdálenější a nedosažitelnější je objekt takové lásky.“ Se zkoumáním hlubin psychologie hrdinky podobného typu má režisér inscenace, Thomas Ostermeier, již řadu zkušeností ze svého domovského berlínského divadla Schaubühne, kde inscenoval Ibsenova dramata Nora (2002) a Hedda Gablerová (2006). Hrdinky těchto her, napsaných přibližně ve stejnou dobu jako Slečna Julie, jsou Stringbergově hrdince velice blízké.

Státní divadlo národů – Divadlo zaujímá v systému ruských kulturních institucí unikátní postavení. Co se týče rozsahu a rozmanitosti svých aktivit, nemá v praxi národních divadel ekvivalent. Založeno bylo v roce 1987 pod názvem Divadlo přátelství a v roce 1991 bylo přejmenováno na Státní divadlo národů. Rozvíjí a realizuje různé divadelní programy, organizuje a pořádá národní a mezinárodní festivaly, představuje nejlepší ruské i zahraniční inscenace všech žánrů a směrů, produkuje vlastní inscenace a usiluje o konečný cíl stát se centrem, z něhož vzejde nová generace divadelních profesionálů.

Autor nejnovějšího „moderního dramatu," Michail Durněnkov, napsal na motivy Strindbergovy hry příběh takového sociálního rozkolu, o němž se hlavnímu představiteli moderního dramatu konce 19. století ani nesnilo. Na opačných stranách barikády nestojí muž a žena, urozená žena a plebejec, boháč a chuďas, nýbrž děti prázdnoty. Vykuchaný smysl krade svobodu a život jim oběma, nehledě na rozdíly, které mezi nimi jsou. Alena Karas, www.OpenSpace.ru

Scénický duet Čulpan Chamatové a Jevgenije Mironova v této inscenaci přináší mohutný herecký drive. Jejich hra překypuje jak výbuchy emocí, tak dokonale přesnými reakcemi, příhodným a korektním humorem, schopností udržet pauzu, ale i schopností hrát nejen pomocí slov, ale i tím, co je mezi řádky. Olga Galachova, Moskovskij komsomolec

V duetu Mironova a Chamatové je cosi nesnesitelně pravdivého, co pohled na ně činí těžko snesitelným – jako na skutečný pár, který každým okamžikem udělá chybu. Dnešní Julie by se asi sotva zastřelila proto, že ji o panenství připravil šofér. Tady však diváky čeká překvapení. Michail Durněnkov, jenž citlivě adaptoval text, a Thomas Ostermeier, jenž inscenaci vystavěl podle všech pravidel psychologického dramatu, nenápadně vnáší do situace nové nuance a přivádí hrdiny k totálnímu krachu, který nebyl ani ve Strindbergově předloze. A tak Julie umírá nikoli kvůli degeneraci či nenávisti k mužům, kterou jí vnutil Strindberg, ale z pocitu naprosté vlastní zbytečnosti. noviny Kommersant