Autorem textu i hudby je skladatel a libretista Miloš Orson Štědroň, který inscenací navázal na sérii svých autorských projektů věnovaných významným osobnostem: po Kabaretu Ivan Blatný (nominace na Cenu Alfréda Radoka 2007 za nejlepší hudbu), Kabaretu Hašek, hudebním westernu o Antonínu Dvořákovi Tony D. a zhudebnění představení o Matce Tereze Lamento / Z tance v prach a opět do tance (nominace na Cenu Alfréda Radoka 2010 za nejlepší hudbu) se Orson Štědroň v Divadle Gočár inspiroval tentokrát osobnostmi z oblasti architektury. Hudebně-dramatický tvar s použitím autentických citátů Gočára, Plečnika a Janáka s humorem a v divadelní zkratce pojmenovává fenomén tvorby i ješitnosti.
Režie: Jan Nebeský
Hudba: Miloš Orson Štědroň
Scéna a kostýmy: Lucia Škandíková
Produkce: Eva Velická
Hrají: Jiří Štrébl / Ondřej Černý, Jan Mikušek, Petr Jeništa / Jiří N. Jelínek, Eva Vrbková / Alena Bazalová Klavír: Miloš Orson Štědroň, saxofon: Pavel Fiedler, bicí: Jan Švamberg Premiéra 14. prosince 2012
Délka představení 60 minut bez přestávky
Jan Nebeský – Vystudoval režii na pražské DAMU, byl v angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové, Divadle S. K. Neumanna (Divadlo pod Palmovkou), Divadle E. F. Buriana (Archa), v pražském Činoherním klubu a v Divadle Komedie. Nejen v kontextu českého divadla je jedinečným režisérem s nezaměnitelným scénickým rukopisem. K jeho nejvýznamnějším pracím patří inscenace her H. Ibsena Přízraky, J. G. Borkmann a Stavitel Solness, Strindbergova Sonáta duchů, Calderónova Dcera vichřice, Shakespearův Hamlet, Euripidův Orestés a trilogie Konec hry - Terezka - Marta. V Divadle Na zábradlí uvedl v roce 2001 ve světové premiéře hru JE SUiS, detektivní báseň dle 2-3 románů Georga Bernanose. Na Zábradlí dále nastudoval hru rakouského autora E. Jandla Z cizoty (2005), hru Lenky Lagronové Etty Hillesum (2006), Ibsenovu poslední hru Když my mrtví procitnem nebo hru P. O. Enqusta Blanche a Marie. Na scéně divadla NoD vytvořil experimentální inscenace propojující různé umělecké žánry: Neúplný sen podle textů F. Pessoy (Nod, Praha 2007), Lamento / Z tance v prach a opět do tance (Den a noc Matky Terezy) podle scénáře Lucie Trmíkové s hudbou M. O. Štědroně (Nod, Praha 2010) nebo quijotovskou variaci Egona Tobiáše Nod Quijote (Nod, Praha 2011). V Divadle Komedie vytvořil např. režie k inscenacím: Tabori: Kanibalové, Jandl: Humanisti (2006) či Kabaret Ivan Blatný na libreto a hudbu Miloše Orsona Štědroně (2007), v Divadle v Dlouhé Ibsenovu Divokou kachnu (2007). Pedagogicky působí na DAMU, na katedře režie a dramaturgie, spolupracuje s Vyšší odbornou hereckou školou. Od roku 1987 spolupracuje také s Národním divadlem – Behanova hra Rukojmí (1987), Schillerova tragédie Úklady a láska (2004), Molièrův Don Juan (2008), Shakespearův Král Lear (2011). Je držitelem ceny Alfréda Radoka za režii v roce 2005
Omnimusa - Občanské sdružení bez divadla, které od roku 2007 realizuje a provozuje hudebně-divadelní projekty skladatele a libretisty Miloše Orsona Štědroně. Tyto projekty, překračující hranice činoherního divadla i opery, jsou vysoce oceňovány kritikou. Poslední projekt Divadlo Gočár získal Cenu Alfréda Radoka za nejlepší hudbu 2012.
Divadlo Gočár Miloše Orsona Štědroně a Jana Nebeského je malý skvost (…) Divadlo Gočár je přesně takový autorský projekt, který česká jeviště potřebují jako nic jiného. To jsou záležitosti, při kterých se rodí něco nového a kreativního a které vracejí víru v kreativitu domácích umělců i českého divadla vůbec. Jana Machalická, Lidové noviny
Divadlo Gočár Miloše Orsona Štědroně, muzikál o architektuře jako vrcholné zábavě (...) je příkladem nezávislé produkce, která obstojí bez velkého zázemí v pozadí a dokázala již poněkolikáté za sebou vytvořit velké dílo – u něhož nikdo nepochybuje, že jde o umění, i když se při něm diváci celou dobu dobře baví. Vojtěch Varyš, Týden
Je fascinující sledovat, jak se v Divadle Gočár hravě a přirozeně spojují pokleslé (a nejspíš i mystifikační) vtipy se seriózní charakteristikou architektonické tvorby (...) Je to mimořádné divadlo, jež překypuje oním požehnaným stavem ducha, jenž nazýváme radostí. Marie Reslová, Česká pozice
.jpg)
.jpg)
