ČERNÉ MLÉKO

Dva roky sbírali herci Nového rižského divadla příběhy z lotyšského venkova a došli k závěru, že pravou lotyškou identitu nelze hledat ve městě, ale na venkově. Pouze na venkově je zřejmé, že Lotyši se od jiných národů liší. Ve městech tyto rozdíly mizí. Další závěr, ke kterému došli, je, že charakteristickým rysem autentického venkova je vesnický a rolnický způsob života, jenž v Lotyšsku zahrnuje nezbytně pěstování dobytka. A konečně – až se poslední lotyšská babička vzdá své poslední krávy, autentické Lotyško se stane historií. A tak je inscenace také o kravách.

Režie a výprava: Alvis Hermanis
Světla: Lauris Johansons
Zvuk: Gatis Builis
Hrají: Elita Kļaviņa, Sandra Kļaviņa, Jana Čivžele, Iveta Pole, Kristīne Krūze, Vilis Daudziņš

Premiéra 8.dubna 2010
Délka přestavení: 1 h 40 min bez přestávky

Alvis Hermanis (1965) - Vystudoval herectví na Lotyšské státní konzervatoři, od roku 1977 je uměleckým šéfem Nového rižského divadla. Hermanise zajímají obyčejní lidé a jejich příběhy vytržené z všednodenního přežívání. Jeho pohled však není smířlivý a hřejivý, naopak svět vnímá ve vší jeho krutosti a nemilosrdnosti. Díky mimořádnému smyslu pro detail odhaluje za banálním povrchem velká humánní témata. Získal mnohá prestižní ocenění: v roce 2007 obdržel Hermanis evropskou Cenu nové divadelní reality, o rok později získal v Moskvě Stanislavského cenu v kategorii Mezinárodní divadlo, v roce 2010 získal Zlatou masku, národní ruskou divadelní cenu, za Šukšinovy povídky a Nestroyovu cenu pro nejlepšího režiséra v Rakousku. V roce 2012 byla Hermanisova režie Platonova ve vídeňském Burgtheatru na berlínském Theatertreffen zvolena jednou z deseti nejlepších inscenací sezóny v německy mluvících zemích a ve stejném roce byl švýcarskou divadelní revui DU zvolen jedním z deseti nejvlivnějších evropských divadelních osobností posledního desetiletí. Výběr z posledních inscenací: I. Gončarov: Oblomov (Schauspiel Köln, 2011), A. P. Čechov: Platonov (Burgtheater Vídeň, 2011), A. Schnitzler: Krajina širá (Burgtheater Vídeň, 2011), A. S. Puškin: Evžen Oněgin (Shaubühne Berlin, 2011), M. Gorkij: Vassa (Mϋnchner Kammerspiele, 2012), Bernd Alois Zimmermann: Die Soldaten (opera, Salzburger Festspiele, 2012), Isaac Bashevis Singer: Tajemství kabaly (Nové rižské divadlo, 2013), M. Gorkij: Letní hosté (Schaubühne Berlin, 2012), H. Ibsen: Nepřítel lidu (Nové rižské divadlo, 2013).

Nové rižské divadlo - Profesionální repertoárové divadlo, jehož inscenace jsou formou i obsahem určené nezávisle myslícímu současnému divákovi. Umělecké zásady NRD jsou jednoduché: vysoká profesionální, etická a estetická kvalita. NRD ve své tvorbě obhajuje humanismus, vitalitu a emoce a hledá cestu zpět k harmonii a jednoduchosti. Ačkoli je Nové rižské divadlo divadlem státním, zachovalo si ducha a způsob práce divadelního studia, jež se soustavně přidržuje hodnot nekomerčního umění. Inscenace jsou studovány nejen pro velký sál (470 míst), ale take pro další jeviště, včetně těch mimo hlavní divadelní budovu. Nové rižské divadlo sídlí v historické budově v centru města. V roce 1997 převzal vedení divadla Alvis Hermanis. Soubor tvoří 22 herců. Nové rižské divadlo hostovalo v Rusku, Polsku, Litvě, Estonsku, Finsku, Německu, Rakousku, USA, Kanadě, Francii, Belgii, Holandsku, Itálii, Slovinsku, Srbsku, Bosně a Hercegovině, Velké Británii, Chorvatsku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, Řecku, Španělsku, Švýcarsku, Dánsku, Chile, Kolumbii, Jižní Koreji, Singapuru, na Slovensku, na Novém Zélandu a jinde. Na festivalu Divadlo se představuje již počtvrté (Dlouhý život, Soňa, The Sound of Silence).

Svět stvořený Alvisem Hermanisem je bohatý a rozmanitý. Můžeme zde nalézt konfrontaci mužské a ženské podstaty, i vztahů mezi režisérem a jeho herci. Herečky v květovaných šatech a ve střevících na vysokém podpatku se proměňují ve venkovské ženy nebo krávy (…) – a zase zpět v herečky, podřizující se neochotně režisérově vůli. Jediný mužský herec v této inscenaci, Vilis Daudzinš se převtěluje v neodolatelně okouzlujícího býka jménem Mikinš, v rolníka, šéfa jatek a samozřejmě i režiséra – utiskovatele i tvůrce. Valda Čakare, Diena

Mimořádně působivé jsou okamžiky, kdy se hranice mezi tím, kdo je zvíře a kdo jeho pán, začnou stírat. Když kráva dokáže vyprávět příběh své paní lépe než paní sama. Když kráva na jednom latgalském dvoře sedí na lavičce spolu se svým pánem a paní. (…) Když krávy se zářícími hvězdami na vrcholcích svých rohů pozorují Mléčnou dráhu. Nebo když paní pronese mléčné zaříkadlo. Jsou to okamžiky, kdy se na jevišti uděje divadelní zázrak, zázrak, který bychom rádi našli v každém představení. Linda Ģībiete, Latvijas Avīze