V roce 1991 vzniklo v Bratislavě legendární divadlo Stoka v čele s Blahem Uhlárem. Po patnácti letech existence zaniklo, i budova byla zbouraná. Nyní se Blaho Uhlár prostřednictvím kamery dívá kolem sebe, bilancuje, filozofuje nad tématem postavení umělce ve společnosti. Je to výkřik zraněného, výkřik bolestivý, obnažený i hysterický. Sám Blaho Uhlár k inscenaci podotýká: “Lord Kelvin koncem 19. století prohlásil, že už všechno bylo poznané. Vyhlásil konec čehosi. Asi si neuvědomil, jaké je to rouhání.. Vzal totiž na sebe pravomoc stvořitele. Jen on může vyjádřit něco tak definitivního. Lidé na sebe někdy berou tuto úlohu a ve většině případů to má fatální následky. Následky, které způsobili lidi. Konec světa se blíží.”
Videosekvence a režie: Blaho Uhlár
Výtvarná koncepce: Miriam Struhárová
Hrají: Lýdia Petrušová, Martin Kollár, Branislav Mosný
Premiéra 30. listopadu 2011
Délka představení: 80 minut bez přestávky
Blaho Uhlár (1951) – Věčně osamělý běžec, který chápe tvorbu jako autorské sebevyjádření a provokaci, nikdy nezapadl do norem a obvyklého chápání divadla. Už v roce 1988 provolával: „ Štyristo rokov je každému jasné, že Shakespeare je mŕtvy. Niektorí dokonca uvažujeme o tom, či vôbec niekedy žil. Všetky pokusy o reanimáciu tejto matvoly zlyhali. Zastavme tieto nekrofilné omyly.”. Dodnes bývá označován nálepkou „nekonformní“ tvůrce. Na Divadelní fakultu VŠMU vstoupil na počátku sedmdesátých let. Od roku 1974 byl členem trnavského DPDM (Divadlo pro děti a mládež). V roce 1991 založil s výtvarníkem Milošem Karáskem Divadlo Stoka, dnes už neexistující alternativní prostor, legendu devadesátých let, které bylo navzdory odporu a peticím v roce 2006 vytlačené výstavbou. Blaho Uhlár vytváří autorské divadlo s důrazem na provokaci publika a s politizujícím obsahem.
Divadlo Stoka - Nezávislé slovenské divadlo, které v lednu 1991 založil režisér Blaho Uhlár a výtvarník Miloš Karásek. Od ledna 1992 Stoka působila v budově na Pribinově ulici v Bratislavě. Od poloviny 90. let divadlo zápasilo s nedostatkem peněz. Z těchto důvodů byla v roce 1997 otevřena hospoda - "krčma", z které se financoval provoz divadla. Divadlo se stalo multikulturním prostorem, kde hostovala jiná divadla, probíhaly koncerty, autorská čtení, výstavy a další kulturní aktivity. Prostory na Pribinově ulici muselo divadlo nedobrovolně opustit v roce 2006. Nové se nepodařilo najít. Od té doby je činnost divadla, které působí jako občanské sdružení, sporadická.
Je to autoportrét svého druhu, v kterém se tvůrce šklebí nejen sám na sebe, ale se sžíravou ironií a zábavným cynismem komentuje svět kolem sebe. Udělat to kdokoliv jiný, bude to vypadat jako póza, Uhlár je ale autentický, ať už se svléká donaha, ukazuje se ve svém „holobytu“ a nutí jiné, aby řekli na kameru, co se jim příliš nechce. Uhlár není patetický bojovník proti státem řízeným a placeným divadlům, pouze předkládá nepříjemné pravdy. A jednou z nich je i zpráva, že kdo koná z přesvědčení a jde mu o věc, často nedopadá nejlépe. Jeden z nejlepších momentů dokumentu – Uhlár kráčí zdevastovaným bratislavským areálem a povídá si: „Pôjdem krivo, nájdem pivo. Pôjdem rovno, nájdem hovno. Ale kde, kde nájdem duchovno?“ Další švenk na zničené budovy. „Je toto duchovno? Môže byť toto duchovno? Duchhovno? Knihovno?“ Vchází do domu, kde žije, na dveřích je nálepka s logem banky, Uhlár výsměšně přečte její jméno a zmizí. Anebo když kamera rychle snímá reklamní poutače. Uhlár prostě má výtečný smysl pro detail a v tom, jak z tříště skládat nový obraz, je přímo virtuózní. A navzdory proklamovanému cynismu je i po letech stále stejný idealista, buřič a romantik. Jana Machalická, Lidové noviny
Charakteristické je Uhlárovo sebeobnažování u něj doma, vrcholící na jedné straně dokonanou onanií a na druhé výsměšně kýčovitým obrazem jeho údu coby květiny, jíž se dotýká anonymní ženská ruka. Provokativní fascinace kýčem jak od Roberta Mapplethorpha. A celý snímek jako romány Ladislava Klímy či opilecká spílání Charlese Bukowského. Skrze ošklivost a trapnost sebe sama reflektuje Uhlár kýčovitost a hnus tohoto světa. Na aktivní odpor už nemá čas, sílu ani chuť. Vše je marné. Konec světa je tu. Ne, už tu byl. Jen my ho (ještě) nezaznamenali. A blíží se smrt… Uhlárův video-autoportrét Pokus je jednou z nejsilnějších osobních zpovědí, pitoreskně groteskních šklebů, jaké v česko-slovenském prostoru kdy vznikly. To není divadlo ani film, to je existenciální báseň, výsostná literatura v trojrozměrném vizuálním provedení. Vladimír Hulec, Divadelní noviny
Zostáva verný svojim srdcovým témam, ktorým dominuje odpor proti štátnej kultúre. Zostrih z televíznej debaty o budúcnosti SND s vtedajším ministrom kultúry Milanom Kňažkom sa s odstupom rokov stal tragikomickým číslom. Ak by to bola publicistika, označili by sme ju za zaujatú. Uhlár sa totiž vôbec nehanbí podkladať respondentom svojho filmu vlastné názory. Ako performance to má však šťavu provokácie a smútok ľudskej existencie. Zuzana Uličianská, SME
Ctibor Bachraty)
