EYOLFEK

O Ibsenově pozapomenuté hře Karolína Stehlíková napsala: “Eyolfek patří mezi čtyři závěrečné Ibsenovy hry, které jsou poznamenány nastupujícím symbolismem. Dramatik jej napsal coby muž na prahu stáří, který se po téměř třiceti letech vrátil do rodné země, aby si zde odpočinul od světové slávy a zároveň si užil domácích vavřínů. Do Norska ho ale nenásledovala jeho žena, s níž měl v té době poněkud chladné vztahy. Za částečnou separací byl jednak manželčin revmatismus, který ji nutil vyhledávat teplejší podnebí, především za to ovšem mohly Ibsenovy pozdní lásky, kterým vděčíme za mladé a odvážné hrdinky, jakými jsou Hilda Wangelová ze Stavitele Solnesse či Irena z epilogu Když my mrtví procitneme. Je proto celkem přirozené, že v centru Eyolfka, podobně jako v obou výše zmíněných hrách, je nepříliš dobře fungující manželství. V tomto případě jde o svazek Alfréda a Rity Almersových, v němž cosi skřípalo už dříve. Především ho narušuje zchromlý synek Eyolfek, ke kterému mají oba rodiče trochu zvláštní vztah. Neméně rušivým elementem je Almersova nevlastní sestra Asta, která je u Almersů „pečená vařená“, jak konstatuje Rita. Role inženýra Borgheima je spíše do počtu – dvoří se Astě, a tím vnáší do podivného trojúhelníku element nejistoty. Eyolfek se na konci prvního dějství utopí a zbytek hry si Alfréd, Rita a Asta střídavě vyříkávají, co tento fakt znamená, a přitom zkoumají svou minulost. Jak už to tak u Ibsena bývá, ledacos se u toho dozvědí.“

Překlad: František Fröhlich
Režie: Jan Nebeský
Dramaturgie: Štěpán Otčenášek
Scéna: Jan Nebeský, Jana Preková
Kostýmy: Jana Preková
Hudba a projekce: David Vrbík

Osoby a obsazení: 
Alfréd Allmers - Jan Vondráček
Rita Allmersová - Lucie Trmíková
Eyolf - Vojtěch Lavička* / Vlastimil Kaňka*
Asta Allmersová - Klára Sedláčková-Oltová
Inženýr Borgheim - Jan Meduna
Krysařka - Ivana Lokajová
* Členové Dismanova rozhlasového dětského souboru 

Premiéra: 23. února 2013
Délka představení: 100 minut bez přestávky

Divadlo v Dlouhé - Divadlo ve své tvorbě ohledává různé žánry a výrazové prostředky (od činoherního přes hudební a pohybové divadlo až k loutkovému) a zároveň možnosti jejich komunikativnosti s různými věkovými skupinami diváků. Divadlo v Dlouhé překračuje činohru směrem k alternativnímu, hudebnímu, loutkovému či kabaretnímu žánru. Tomuto pojetí divadelní tvorby plně odpovídá i pestrá dramaturgie, čerpající jak z literatury dramatické, tak epické, klasické i současné, přičemž se orientuje především na tituly méně známé, dosud v Čechách neuvedené a neověřené. Divadlo v Dlouhé se pravidelně věnuje také dětským divákům. Každoročně uvede více než 120 představení pro děti a mládež. Pro menší děti pořádá festival Dítě v Dlouhé, kde představuje nejzajímavější inscenace z mimopražských divadel, a od roku 2007 pořádá divadelní festival pro teenagery 13+. Divadlo v Dlouhé získalo řadu ocenění odborné kritiky a neméně diváckých cen. V čele divadla stojí sehraná čtveřice: ředitelka Daniela Šálková, režiséři Hana Burešová, Jan Borna a dramaturg Štěpán Otčenášek.

Redakce Divadelních novin označila inscenaci Eyolfek za Sukces měsíce: Režisér Nebeský inscenuje Ibsena v Dlouhé již podruhé. Vždy zvolil výrazný výklad a razantní scénické uchopení. Tentokrát si vybral jedno z posledních autorových dramat rozvíjejících traumata jedné rodiny. Důležitou roli hraje symbolika vody, témata šmírování, falše, skrývání citů a útěky před pravdou a realitou. Nebeský se svými spolupracovníky dokázal až autisticky do sebe uzavřený komorní příběh uchopit soudobými inscenačními prostředky, kdy nejen herecké akce a prostředí, ve kterém se odehrávají, ale i jejich odlesky a skrytá dění vynáší na povrch jevištního dění a vytváří z nich působivé a téma zesilující divadelní obrazy.

Nebeského osobitým přínosem, uplatňovaným i v jeho předešlých ibsenovských inscenacích (zahrnujících všechny Ibsenovy pozdní hry od Divoké kachny), je povyšování reálných úkonů do symbolické roviny a fyzické ztělesňování duševních stavů a pocitů. (…) Již před dvaceti lety jsem o metodě Nebeského inscenace Johna Gabriela Borkmana v Činoherním klubu napsal: Promítá subtilní duševní stavy a představy, úzkosti a ambice, fikce a frustrace do křiklavě primitivních, okázale demonstrativních jevů a projevů. Použité prostředky byly často hrubozrnné (uždibování z pečeného nemluvněte na servírovacím stolku, jež vyvolávalo kanibalskou atmosféru). Nebeského metoda se ovšem časem vyvíjela a dosáhla posléze vyvážeností jednotlivých scénických prvků a důsledností při realizaci významové partitury v Eyolfkovi (zatímního) uměleckého vrcholu. Přesvědčivě předvedla jednu z efektivních možností, jak dnes inscenovat norského klasika. Jiří Hořínek, Divadelní noviny