HRA O MATCE A VLASTI

Klatova inscenace vznikla na motivy stejnojmenné knihy Boženy Keffové, vyprávějící příběh polské židovské matky, jež přežila holokaust. Není schopná se oprostit od prožitého utrpení a svým traumatickým zážitkem těžce poznamená  život své dcery. Kniha (vydalo ji v roce 2008 nakladatelství Ha!Art) byla navržená na polskou literární cenu Nike, oceňovaná mimo jiné i za neobvyklý tvar, pohybující se na pomezí opery, tragédie a oratoria, v němž autorka střídá hlasy Vypravěčky, Sboru a Matky.  Pro Klatu sloužila kniha Keffové spíše  jako východisko a inspirační zdroj vlastního scénáře. Použil textové pasáže literární předlohy, ale významově určující jsou i výstupy hudební a taneční. Definitivní podoba textu vznikala ve spolupráci s hereckým souborem inscenace – každý z účinkujících musel vzpomínat na vlastní vztah s matkou, na vlastní pocity nesvobody.

Úprava textu, výběr hudby a režie JAN KLATA
Scéna a světla JUSTYNA ŁAGOWSKA
Kostýmy JUSTYNA ŁAGOWSKA a MATEUSZ STĘPNIAK
Choreografie MAĆKO PRUSAK
Zvuková režie MAGDALENA ŚNIADECKA
Asistentka režie IWONA RÓLCZYŃSKA

Hrají: PAULINA CHAPKO, DOMINIKA FIGURSKA, ANNA ILCZUK, KINGA PREIS, HALINA RASIAKÓWNA, WOJCIECH ZIEMIAŃSKI

Premiéra 6. ledna 2011, Świebodzki Train Station Stage

Jan Klata (1973) - Divadelní režisér, dramatik. Studoval režii na Divadelní akademii ve Varšavě, a poté na krakovské Vyšší škole divadelní. V roce 2002 přihlásil svou hru Úsměv grapefruitu do soutěže prvního ročníku wrocławského Fóra současného dramatu EuroDrama. Získal zde cenu a dostal šanci inscenovat svůj text jako svůj režijní debut. Představení převzal do svého repertoáru Teatr Polski ve Wrocławi. Další inscenace režíroval mj. v Szaniawského divadle ve Wałbrzychu (Gogolův Revizor, 2003), v Teatru Wspołczesném ve Wrocławi (Vatikánské sklepy André Gida, 2004), v Teatru Wybrzeże v Gdaňsku (H, podle Shakespearova Hamleta, 2004), v krakovském Starém divadle (Aischylova Oresteia, 2007), ve varšavském Teatru Rozmaitości (vlastní hra Vykašli se na to), 2006 a Ševci před branami podle Witkiewiczowých Ševců, 2007) v Schauspielhaus Graz (Shakespearův Richard III., 2006) v Düsseldorfer Schauspielhaus (Shoot / Get Treasure / Repeat Marka Ravenhilla, 2010) v Schauspielhaus Bochum (Amerika Franze Kafky, 2011, a Schillerovi Loupežníci, 2012) a varšavském divadle Capitol (Jerry Springer – The Opera). Po šesti letech se vrátil do wrocławského Teatru Polského a režíroval zde oceněnou inscenaci Případu Danton Stanisławy Przybyszewské (2008) a později Hru o matce a vlasti Bożeny Keffové (2011) a Shakespearova Tita Andronika (2012 – koprodukce se Staatsschauspiel Dresden). V lednu 2013 se Jan Klata stal generálním a uměleckým ředitelem krakovského Starého divadla.

V jedné z nejpůsobivějších scén Klatovy inscenace se na jevišti objeví Matka a Dcera, spojené navzájem dlouhým copem. Každá se snaží jít na opačnou stranu, cop jim v tom brání. Obě se točí ve snaze se jej zbavit, ale cop je obmotá a těsně připoutá k sobě. V závěru tohoto výjevu vykročí matka rázně svým směrem, a táhne za sebou na copu, symbolu  nepřestřižené pupeční šňůry, dceru. V inscenaci se objeví i útržky asociací na téma dcera – matka, někdy i velice vzdálených. Epizoda z vesmírného boje důstojnice Ripleyové proti Vetřelci je jednou z nich, vesmírná příšera zde snad ambivalentně symbolizuje jak nový organismus, který je zhoubou pro svého „hostitele“, pomyslného rodiče, ale zároveň obsahuje i motiv touhy se někoho definitivně zbavit, vyhodit do vesmíru a zavřít za ním vzduchotěsné dveře. Zazní tu i odkazy i na Froda Pytlíka, Laru Croft, nebo Oresta, který se od svých rodičů definitivně „osvobodil“. Nerada bych vzbudila dojem, že je Klatova inscenace postmoderní směsicí, do které režisér přihodí všechno, co mu  myšlenkový automatismus nabídne. Hra o Matce a Vlasti je neobyčejně konzistentní a propracovaný tvar, tyto citace jsou jen pouhými problesky  dnešního světa do mytického, znovu a bez ohledu na čas se opakujícího vztahu. Kamila Černá, Svět a divadlo

Autorce a tvůrcům představení se podařilo úspěšně spojit všechny roviny příběhu, všechny jeho odstíny do jednotného organismu. Matka – přeživší holokaust, jež nakazí svou dceru válečným traumatem, učiní z ní otroka své vize světa a přinutí ji spolupracovat na nekonečném každodenním rituálu nemocné paměti – je zároveň vlastí – Polskem – které nutí své občany připomínat si neustále se opakující krvavá výročí a oslavovat dny národního smutku a patriarchální kulturu. Aneta Kyzioł, Polityka

Nikdy předtím nestál Jan Klata tak pevně na něčí straně. Režíroval, jako by byl sám žena. Jacek Wakar, Przekrój