Po Hedě Gablerové v ostravském Národním divadle se režisér Jan Mikulášek znovu vrátil k Henriku Ibsenovi. V Divoké kachně stejně jako ve své předchozí inscenaci Ibsena klade důraz na výtvarnou složku inscenace, důsledné svícení, barevnost i na kontrast světla a tmy. Hyperbolizací emocí a jejich proměn, použitím nečekaných rekvizit a paradoxními situacemi vyostřuje groteskní a tím i ironickou polohu inscenace, aniž by však oslabil závažnost tématu.
Režie: Jan Mikulášek
Překlad: František Fröhlich
Úprava: Jan Mikulášek, Zuzana Mildeová
Dramaturgická spolupráce: Zuzana Mildeová
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Výběr hudby: Jan Mikulášek
Osoby a obsazení:
Továrník Werle - Norbert Lichý
Gregers Werle, jeho syn - Tomáš Dastlík
Starý Ekdal - Přemysl Bureš
Hjalmar Ekdal, jeho syn - Jan Vápeník
Gina Ekdalová, Hjalmarova manželka - Sylvie Krupanská
Hedvika, jejich dcera - Tereza Vilišová
Paní Sorbyová, hospodyně továrníka Werleho - Marcela Čapková
Molvik, zběhlý teolog - Jan Vlas
MUDr. Relling, lékař - Dušan Urban
Hosté na oslavě - Tereza Dubová, Pavel Johančík, Michal Weber
Délka představení 2 h. 20 min. s přestávkou
Premiéra 9. října 2009
Představení je součástí projektu "Budoucnost evropského činoherního divadla – tradice nebo experiment ve visegrádském prostoru".
Divoká kachna – Ústředním tématem Divoké kachny je pravda versus lež. Všechny postavy Divoké kachny, kromě nevinné Hedviky, něco tají, zamlčují a předstírají. Dokonce i posel pravdy - Gregers, který se cítí jako spasitel rodinného štěstí Hjalmara Ekdala a ve skutečnosti svým jednáním zapříčiní tragický konec hry, se nechce vyjádřit ke své minulosti. Od roku 1946 se u nás Divoká kachna uváděla celkem pětkrát, mimo jiné v režii Ivana Rajmonta v Národním divadle a Jana Nebeského v Divadle v Dlouhé.
Mikuláškovy práce jsou vzorným příkladem toho, jak postavit inscenaci, která je prosta tradičního realismu a přitom nás vtahuje a emočně sytí s naprosto stejnou, ba možná větší intenzitou.
Karolína Stehlíková, i-literatura
(…) rozpoutaný sled událostí, které jsou samy o sobě komické, spěje k nevyhnutelné tragédii. Záplavě nápadů budících smích dominuje zvětšování důležitých rekvizit – kachna vyplňuje téměř celý dům, herci si přehazují obří vejce a čtou dopis formátu A3. Zveličením těchto detailů režisér krůček po krůčku rozvádí rodinnou tragédii do obludných groteskních rozměrů.
Naďa Satková, www.nekultura.cz
Hedvika rozhodně nepředstavuje roztomilé dítě, je to spíše neohrabaná, trochu přerostlá dívka v ošklivých šatech, s obrovskýma podmalovanýma očima, které stále připomínají její nemoc. V ruce třímá bezhlavou panenku, se kterou však zachází jako s pouhou loutkou. Loutkou, jakou je do jisté míry ona sama, protože je bezbrannou obětí konfliktu pravdy a lži. Režisér se však v žádném sentimentu neutápí, naopak hyperbolizací emocí a jejich proměn, použitím nečekaných rekvizit a paradoxními situacemi vyostřuje groteskní a tím i ironickou polohu inscenace. Smát se je tedy dovoleno, přičemž na závažnosti tématu se nic nemění.
Jana Paterová, Lidové noviny
Jan Mikulášek ( ⃰ 1978) - Pochází z rodiny s bohatými uměleckými kořeny. Působil jako umělecký šéf brněnského divadla pro děti Polárka a ostravského Divadla Petra Bezruče. Dnes je režisérem na volné noze - pravidelně spolupracuje s Národním divadlem moravskoslezským, Divadlem Petra Bezruče a také s dalšími moravskými scénami (Divadlo Reduta, Divadlo Husa na provázku). Mikuláškova režie je výrazně ovlivněna filmovými postupy – kromě toho, že ve výčtu Mikuláškových režií nalezneme řadu filmových přepisů, prvky filmové řeči jsou přítomné i na scéně. Pracuje se střihem, s detailem, s hudebním kontrapunktem i s paralelním odvíjením dějů. Druhou výraznou inspirací je výtvarné umění, ze kterého „přebírá“ důraz na mizanscénu a svícení. Jan Mikulášek je také poučený v žánrech, inklinuje ke groteskní stylizaci, pro kterou nachází prostor i ve velkých dramatech. Hledat všeprostupující téma v jeho režiích je svízelné, neboť volba titulů zahrnuje jak klasická dramata (Macbeth, Hamlet, Heda Gablerová, Krvavá svatba, Tři sestry), tak i populární kusy (Zběsilost v srdci, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Fantom z Morrisvillu). Nicméně pesimistický, bezvýchodný obraz světa je Mikuláškovi vlastní, z jeho inscenací přes živý rumraj i nadsázku prosakuje melancholie a ztráta iluzí.
Divadlo Petra Bezruče - Studiové divadlo s důrazem na netradiční režijní postupy, současné texty a mladého diváka. Tuto koncepci prosazovali jak dřívější umělečtí šéfové (Janusz Klimsza, Jan Mikulášek), tak současný – Martin Františák. Dnes se „Bezruči“ snaží reagovat na problémy konkrétního místa, ve kterém působí – průmyslová aglomerace na pomezí tří států – a inspirovat se jimi. Vedle klasiky a titulů pro děti divadlo nabízí i české či světové premiéry současných her a svérázné, kontroverzní dramatické texty. Vladimír Just o „Bezručích“ napsal: „Neznám druhé české divadlo, které by právě v uplynulém desetiletí vyletělo – alespoň v mých očích - tak raketově vzhůru: od průměrného, solidního, ale zaměnitelného regionálního divadla s nevýraznou dramaturgií až k jednomu z nejlepších divadel v republice s originální, nepodbízivou, proti srsti malého českého diváka hladící dramaturgií, vrývavým herectvím, neexhibující režií a s diváky, mladými nejen věkem.“
