42. TÝDEN

Těhotenství od početí do porodu trvá zhruba devět měsíců nebo 36 týdnů. (Dvaačtyřicátý týden znamená přenošení, ale nikoli nezbytně nebezpečné.) Hra se odehrává v tomto časovém úseku. Hrdinka však není dítě, které by bylo porozeno, ani matka, která porodila, nýbrž porodník a gynekoložka, Dr. Imola Virágváriová. Žal i láska, víra i pochybnosti, dobrá i špatná rozhodnutí – to všechno se pojí v těchto devíti měsících jejího života. Každé rozhodnutí má své důsledky. Na konci hry se dozvíme, co 42. týden přinese – zrození nebo smrt. 

Autor a režisér: Béla Pintér
Dramaturgie: Éva Enyedi
Hudební režie: Antal Kéménczy
Scéna: Gábor Tamás
Kostýmy: Mari Benedek
Světla: László Varga
Zvuk: István Simon

Osoby a obsazení: 
Imola - Eszter Csákányi
Boci - Szabolcs Thuróczy
Karcsi - Béla Pintér
Enikő - Hella Roszik
Tamás - Zoltán Friedenthal
Ági - Éva Enyedi
Lola - Angéla Stefanovics
Balázs - László Quitt
László Kő - Sándor Terhes
Eszti, Noémi - Rozi Hajdú

Hudebníci: Antal Kéménczy, Bertalan Veér, Csongor Veér, Gergő Sipos / Marcell Vámos, György Póta / Péter Ács

Premiéra 28. září 2012
Délka představení 110 minut bez přestávky

Béla Pintér & Company - Soubor byl založen v roce 1998 pod vedením Bély Pintéra, který zde inscenuje vlastní hry a účinkuje v nich jako herec. Záměrem členů souboru je vytvářet současné inscenace, vycházející z kriticko-ironického pozorování společnosti i sebe samých. Surreálný svět, který je obecně pro jejich inscenace charakteristický, je vystavěný z kombinace skutečnosti a snu, autentičnosti i kýče a z rozmanitých prvků maďarské kultury. Soubor je dnes považován za jednu z nejvýznamnějších a nejinvenčnějších tvůrčích dílen.

Dvaačtyřicátý týden, Pintérova nová, byť vůbec ne „pintérovská“ inscenace. Nejsou tu žádné recitativy, v příběhu chybí výrazné pointy, nejsou tu žádné odskoky od reality a úloha hudby není větší, než jakou byste našli v kusech jiných divadel. Přesto nejsou úžasně krásné poslední minuty méně působivé než u Pintérových nejlepších „starých“ inscenací. 42. týden (…) předvádí tragický osud jedné gynekoložky. Ačkoli by nebylo správné prozrazovat zde stadia její kalvárie, začíná každopádně smrtí jejího manžela a končí porodem dvou pacientek. Anebo začíná mnohem dříve a končí mnohem později. Na jevišti skutečně vidíme, jak to v životě chodí: změny v dynamice mezi štěstím a bolestí, jak může člověk vědomky či nevědomky způsobit to druhé a jak nás může štěstí provázet nebezpečně strmou stezkou, a inspirovat nás přitom tím, co vidíme na konci cesty. Bálint Kovács

Tohle je snad nejrealističtější Pintérovo drama, navzdory skutečnosti, že je postaveno výhradně na jedné sauně, několika židlích, malém hudebním tělese (vynikající orchestr řízený Antalem Kéménczym je v každém slova smyslu plnoprávnou postavou představení) a - kromě několika rekvizit – na herectví (jakož i na perfektně přiléhavých kostýmech Mari Benedekové, jež mají neobyčejné charakterotvorné vlastnosti). István Ugrai, www.7ora.hu

Otec umírá na infarkt a přesně tak, jak se mu o tom zdálo, přichází si pro něj jeho matka. (…) Od této chvíle repliky, jež vyvolávaly smích, pomalu mizí, a pak pomalu vadne i úsměv v našich tvářích. V přívalu událostí se vdova, zbavená své dřívější role mírového vyjednavače ve svém manželství, ujímá téměř nevědomky role protagonistky (Eszter Csákányiová podává výjimečný a ohromující výkon). Především jako Žena, vždyť i jméno doktorky Imoly Virágvári (v překladu: květinové opevnění) je několikanásobným odkazem na ženský archetyp. I její specializací je ženské lékařství, je gynekoložka a porodník. Tato vadnoucí a přerostlá květina, se svými ctnostmi i nectnostmi nabývá během představení na monumentalitě. Pomalu a postupně se mě zmocňoval neočekávaný pocit, že sleduji pravou ženskou hru z masa a kostí. Muži tak nějak nejsou schopni obstát, buď jsou k ničemu, nebo umírají. Ženy jsou mezitím stavěny bezděčně do pozic, v nichž musí rozhodovat o životě a smrti. Eszter Röhrig, www.librarius.hu

V dobrém rytmu a dobrém humoru servíruje Béla Pintér banální a zároveň znepokojivý tragický osud, osudný řetěz událostí. Vyvrcholením či naplněním však není tragická smrt, ale sám život – nadějeplný, ošidný, kluzce unikavý, nádherný a hořký život. Anna Magda Fehér, www.ellenfeny.hu