BURŽOAZIE - Hommage à Buñuel et Carrière

Inscenace je volnou adaptací Buñuelovy poetiky, jejíž kořeny leží v surrealismu. I když název inscenace odkazuje ke konkrétnímu filmu, výsledkem je skrumáž motivů a témat, jimiž byl Buñuel fascinován a přitahován. Odhaloval nové možnosti filmového jazyka, zkoušel rozličné narativní struktury; jeho díly prostupuje potřeba svobody, nesmiřitelnost vůči pokrytectví, vůči společenským konvencím, ale i zaujetí iracionalitou, náhodou, zaujetí fenomény, přesahujícími běžnou lidskou zkušenost. Přes svou zálibu ve všem nevysvětlitelném však Buñuel umisťuje své fantazie na pozadí konkrétních situací. Tím, že vytváří příběhem zdání reality, posiluje právě fantazijní složku svých filmů. Neboť co by zbylo z jeho snů, kdyby se odehrávaly v prostředí, kde je od samého počátku vše dovoleno? Teprve protiklad mezi světem, tak jak ho známe, a světem, jehož tajemné zákonitosti jsme ještě neodhalili, vytváří onu specifickou atmosféru zpodobněnou v Buñuelových dílech. Součástí jeho mystifikace byla hra s divákem, touha překvapit ho, donutit ho nahlédnout vlastní portrét z jiné strany, než jak byl zvyklý. Publikum jeho filmů lze přirovnat ke společnosti filmu Nenápadný půvab buržoazie, která zasedá k hostině, aniž by tušila, že se nachází na jevišti divadla.

Režie: Jan Mikulášek
Adaptace: Jan Mikulášek, Dora Viceníková
Dramaturgie: Dora Viceníková
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Výběr hudby: Jan Mikulášek
Hrají: Petra Bučková, Jiří Vyorálek, Jan Hájek, Petr Jeništa, Magdaléna Sidonová, Anežka Kubátová, Leoš Noha, Miloslav König, Ladislav Hampl

Premiéra 7. června 2012 v Divadle Reduta, obnovená premiéra 11. září 2013
Délka představení: 80 minut bez přestávky

Jan Mikulášek (*1978) – Narodil se ve Zlíně, oba rodiče byli tehdy herci tamějšího divadla. Po studiu na Akademickém gymnáziu v Brně byl přijat na Janáčkovu akademii múzických umění, obor činoherní režie. Na škole strávil tři roky, nejdříve pod vedením Petera Scherhaufera a poté Zbyňka Srby. Po úspěšné inscenaci Let přes oceán (B. Brecht) se v roce 2001 stal uměleckým šéfem brněnského divadla Polárka. Spolu s dalšími mladými divadelníky vytvořil časem z Polárky sledovanou alternativní scénu, zaměřenou především na autorskou tvorbu pro nejširší spektrum diváků. Dále působil jako umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče. Kromě režie se aktivně věnuje i skládání scénické hudby. V současnosti je jedním z nejžádanějších divadelních režisérů – kromě Divadla Reduta (Elementární částice, Korespondence V + W, Europeana, Nenápadný půvab buržoazie) pravidelně spolupracuje Divadlem Petra Bezruče, s Divadlem Husa na provázku a s Divadlem v Dlouhé. Od této sezony se stává kmenovým režisérem Divadla Na zábradlí. Mikuláškova režie je výrazně ovlivněna filmovými postupy – kromě toho, že ve výčtu Mikuláškových režií nalezneme řadu filmových přepisů, prvky filmové řeči jsou přítomné i na scéně. Pracuje se střihem, s detailem, s hudebním kontrapunktem i s paralelním odvíjením dějů. Druhou výraznou inspirací je výtvarné umění, ze kterého „přebírá“ důraz na mizanscénu a svícení. Jan Mikulášek je také poučený v žánrech, inklinuje ke groteskní stylizaci, pro kterou nachází prostor i ve velkých dramatech.

Divadlo Reduta – Progresivní scéna Národního divadla Brno je nejstarší divadelní budovou ve střední Evropě, ve které se spojuje tradice s moderním divadlem, historie s dneškem. Repertoár tvoří především české premiéry z oblasti činohry, opery a baletu a ke spolupráci jsou zváni progresivní režiséři. V čele Divadla Reduta stál v letech 2007 až 2013 umělecký šéf Petr Štědroň a dramaturgyně Dora Viceníková. Dramaturgie se výrazně opírala o autorskou tvorbu, dramatizace, původně nedivadelní texty (Korespondence V + W, Ouředníkova Europeana, Rochého román Jules a Jim, Grahamův román Marnie, Juráčkovy deníky Zlatá šedesátá aj.) a současné drama. Divadlo Reduta bylo nominováno na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Divadlo roku 2011 a 2012. Divadlo Na zábradlí - Touto mekkou českého moderního divadla, jak bývá Divadlo Na zábradlí kritikou označováno, prošla řada významných osobností, mimo jiné Václav Havel, Ivan Vyskočil, Jan Grossman, Ewald Schorm či Petr Lébl. Od svého vzniku v roce 1958 sehrálo Divadlo Na zábradlí významnou roli ve společensko-kulturním kontextu země, vznikla zde řada inscenací, která reprezentovala Českou republiku i v zahraničí a působila zde a působí plejáda významných hereckých osobností. Divadlo Na zábradlí představuje přední scénu současných divadelních tendencí. S nástupem nového uměleckého vedení (Petr Štědroň, Dora Viceníková, Jan Mikulášek) přešlo do repertoáru divadla šest inscenací z Divadla Reduta. Mezi nimi i Nenápadný půvab buržoazie, který zde měl obnovenou premiéru pod názvem Buržoazie.

Pokud je v Buñuelově snímku stylotvorným prvkem diskontinuita, v Mikuláškově inscenaci je jím kontinuita. Každá scéna je završena, pointována, chcete-li, a ukončena „filmovou“ zatmívačkou. Jedna situace ale stíhá druhou ve stále se zrychlujícím tempu, jako bychom byli svědky jakési vyšinuté crazy komedie, která s každou další sekvencí přidává na rychlosti – a také drastičnosti. Některé scény jsou opravdu „na hraně“ – nekorektní až nechutné, chtělo by se říct: třeba když se pije moč a jedí se exkrementy, anebo když je vychvalována dečka, přivezená ze zahraniční dovolené – poctivá ruční práce – ve skutečnosti je to vlajka s hákovým křížem. Brněnský Půvab je také plný násilí, a kupodivu násilnické situace (ale nejenom ony) nevzbuzují odpor, nýbrž smích. Jsou sice nainscenovány jakoby vážně, brutálně, ale my je nemůžeme brát vážně – na to jsou příliš přehnané, „nadskutečné“ a v podstatě komické. Jejich hnací silou je totiž elementární divadelní (i filmový) prostředek každé dobré komedie: gag! Vtip je cosi nesmírně lidského, osvobozujícího nás od traumat, a vzpomeňte si: skoro všechny gagy ve filmové němé grotesce – od Chaplina po Laurela a Hardyho – jsou ve své podstatě kruté. Jan Kolář, Divadelní noviny

Mikulášek se Buňuelem nechal inspirovat jen v základní myšlence. Vše ostatní je ryze autorské divadlo, obrazivé a s jasnou výpovědí. Takové má totiž smysl, a jestli se útlocitnějším povahám dělá při destrukci a nechutnostech na jevišti špatně, pak by si měl uvědomit, že pohled na dnešní stav společnosti občas také vzbuzuje až dávivý reflex. Jana Machalická, Lidové noviny