Jeden z nejvýraznějších českých režisérů mladé generace Jan Mikulášek nastudoval provokativní francouzský bestseller, v němž autor na pozadí příběhu dvou nevlastních bratrů – rezervovaného vědce Michela a sexuálního štvance Bruna – výstižně a se suchým humorem vykresluje život střední generace. Kritika se shoduje, že Elementární částice jsou „pro konec dvacátého století podobně zásadní jako Camusův Cizinec či Sartrova Nevolnost pro šedesátá léta“. Síla textu spočívá především v jeho hyperrealistické rovině, autorově smyslu pro detail a pro humor, vypravěčské gradaci stejně jako v urputnosti, s níž karikuje dnešní svět. Mikulášek tu opět dokázal svůj neobyčejný cit pro jevištní metaforu, výtvarnou stránku inscenace i pro přesný rytmus představení a výběr hudby.
Režie: Jan Mikulášek
Překlad: Alan Beguivin
Dramatizace: Jan Mikulášek a Dora Viceníková
Dramaturgie: Dora Viceníková
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Hudba a výběr hudby: Jan Mikulášek
Osoby a obsazení:
Bruno: Jiří Vyorálek j. h.
Michel: Václav Vašák
Christianne: Eva Novotná
Annabelle: Petra Bučková j. h.
Desplechin, gynekolog: Vladimír Krátký
Lékařka, jogínka: Zuzana Ščerbová
Adjele, sestřička: Simona Zmrzlá j. h.
Sophie, sestřička: Marie Jansová j. h.
Masér, pseudointelektuál: Jiří Kniha j. h.
Hrobník, zřízenec, lékař: Slávek Bílský j. h.
Mladík, Ben: Ondřej Kokorský j. h.
Premiéra 26. února 2010
Délka představení: 2 hodiny, 10 minut, s přestávkou
Představení je součástí projektu "Budoucnost evropského činoherního divadla – tradice nebo experiment ve visegrádském prostoru".
Elementární částice - Francouzský bestseller z roku 1998, který svého času zapůsobil jako časovaná bomba, se pokouší o průzkum vývoje mravů a důvodů současného individualismu. Na pozadí příběhu dvou nevlastních bratrů – suchého vědce Michela a sexuálního štvance Bruna – výstižně a se suchým humorem vykresluje život střední generace. Síla textu spočívá především v jeho hyperrealistické rovině, autorově smyslu pro detail a pro humor, vypravěčské gradaci, stejně jako v urputnosti, s níž karikuje dnešní svět. Kritika se shoduje, že Elementární částice jsou pro konec dvacátého století podobně zásadní jako Camusův Cizinec či Sartrova Nevolnost pro šedesátá léta.
Elementární částice nejsou látkou primárně skandální nebo nihilistickou, jak by si to jejich kritici přáli. Stejnou měrou jde o pláč se suchýma očima, o dobovou zpověď, jež nepostrádá ani humor.
Jan Němec, Respekt
Představení je odvážné v práci s erotickými motivy včetně masturbace, invenční v převodu složitých úvah a situací do divadelního jazyka, důsledné v respektu k předloze. Pracuje s maximální ironií, jízlivostí a především se spoustou společenských a kulturních odkazů. (…) Jiří Vyorálek v roli Bruna je cynický, divoký a krutý. Současně je bolestně tklivý, lidsky něžný a intelektuálně vtipný. Vede diváka odvážnými situacemi a vizemi k nahlédnutím do propastí sexu, lidského bytí a smrti.
Vladimír Hulec, E15
Mikulášek s Viceníkovou vybírají z předlohy hlavně zámotky vlídnosti a ty nechávají rozvinout. Neladí tak celkové vyznění příběhu do bezvýchodnosti a beznaděje. I tím, že Elementární částice oklešťují od drtivé většiny vulgarit, násilností a lascivit. Vzdalují se tak Houellebecqovu záměru zhnusit nám co se dá: lidi, svět, sex, život… V Redutě jako by měli pro to všechno mnohem větší pochopení. Mikuláškova humorná i tragická poetika tak může být stejně jednoznačná v nazývání chorob naší civilizace. Není však cynickým výsměchem, ale varováním, tlumočeným skrze soucit.
Josef Dubec, Svět a divadlo
Jan Mikulášek ( ⃰ 1978) - Pochází z rodiny s bohatými uměleckými kořeny. Působil jako umělecký šéf brněnského divadla pro děti Polárka a ostravského Divadla Petra Bezruče.
Dnes je režisérem na volné noze - pravidelně spolupracuje s Národním divadlem moravskoslezským, Divadlem Petra Bezruče a také s dalšími moravskými scénami (Divadlo Reduta, Divadlo Husa na provázku). Mikuláškova režie je výrazně ovlivněna filmovými postupy – kromě toho, že ve výčtu Mikuláškových režií nalezneme řadu filmových přepisů, prvky filmové řeči jsou přítomné i na scéně. Pracuje se střihem, s detailem, s hudebním kontrapunktem i s paralelním odvíjením dějů. Druhou výraznou inspirací je výtvarné umění, ze kterého „přebírá“ důraz na mizanscénu a svícení. Jan Mikulášek je také poučený v žánrech, inklinuje ke groteskní stylizaci, pro kterou nachází prostor i ve velkých dramatech. Hledat všeprostupující téma v jeho režiích je svízelné, neboť volba titulů zahrnuje jak klasická dramata (Macbeth, Hamlet, Heda Gablerová, Krvavá svatba, Tři sestry), tak i populární kusy (Zběsilost v srdci, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Fantom z Morrisvillu). Nicméně pesimistický, bezvýchodný obraz světa je Mikuláškovi vlastní, z jeho inscenací přes živý rumraj i nadsázku prosakuje melancholie a ztráta iluzí.
Divadlo Reduta – Progresivní scéna Národního divadla Brno je nejstarší divadelní budovou ve střední Evropě, ve které se spojuje tradice s moderním divadlem, historie s dneškem. Repertoár tvoří především české premiéry z oblasti činohry, opery a baletu a ke spolupráci jsou zváni progresivní režiséři (J. A. Pitínský, Arnošt Goldflam, Jiří Pokorný, Jan Mikulášek, Dodo Gombár aj.). Na podzim se zde koná pravidelný festival Redfest, který uvádí domácí i zahraniční komorní činoherní produkce a koncem ledna multižánrový večer Maškarní bál aneb Mozart v Redutě, který představuje Mozarta v nejrůznějších provedeních od výtvarné instalace ke koncertu, od DJe k operním áriím. Pravidelnou součástí činnosti Divadla Reduta jsou výstavy, koncerty, přednášky aj. Kritika o Divadle Reduta napsala: „Reduta je na divadelní mapě Brna jako absintový bar, kde se podávají opravdu silné nápoje. Ne každý je snese, ale mnozí je vyhledávají. Není to nic pro zhýčkance a snoby, rozmazlené limonádami a laskonkami sladkobolných a/nebo prostinkých komedií. Kdo ale touží po emočních cloumáních, měl by si v Redutě zařídit abonomá.“
